Téměř každý chce "jednou" děti. Jenže jednou, až budeme mít všechno hotové, bývá pozdě.

Tohle prosím není proti feminismu! A už vůbec ne proti ženám. Za profesní život mně „prošlo rukama“ mnoho žen a chovám je v hluboké úctě. Vnímám s potěšením, že dnešní doba je vůči ženám obecně mnohem přívětivější než v posledních dekádách dvacátého století.

Letí to. Ve filmech, které vlastně ještě nejsou tak staré, ale přesto už pomalu směřují do škatulky „pro pamětníky“, jsou čtyřicátnice zralé uvolnění místa v MHD. Ono to na druhou stranu bylo dáno i dobou. Osmdesátá léta, která mohu nejdál obsáhnout svojí pamětí, jsem vnímal jako dítě. Ale dodnes jsem přesvědčen, že jsem matky svým spolužáků vnímal v posledních letech dvacátého století jinak, než jejich stejně staré (mladé) ekvivalenty. A nemyslím to pouze rozdílným pohledem dítěte a dospělého muže. Změnila se prostě doba.

Letí to zběsile. Technologický vývoj ve všech myslitelných oblastech a oprávněné tendence žen vymanit se z šablony matek, usedlých manželek, uklízeček a kuchařek, přinesly dohromady snad nejrychlejší proměnu společnosti v historii lidstva. Patří k tomu i prostý fakt, že dnešní ženy vypadají lépe. Nebo méně opotřebovaně? Máme takzvanou estetickou medicínu, široký výběr stravy, relaxace, módy a kosmetiky. Opravdu si myslím, že dnešním ženám mezi 25 a 45 lety hádá věk mnohem hůře než ještě před nějakými třiceti lety. Je to dáno i jednou zdánlivou maličkostí. 25letá žena tehdy měla často už dvě děti, současná pětadvacítka o nich kolikrát ještě ani nezačala uvažovat.

LETÍ TO! ALE NENÍ TO VIDĚT…

Ne, že by moderní vymoženosti včetně plastických operacích, hrstech prášků se vším možným a prospěšným a náhražek potravy dokázaly zastavit čas. To nekonečné tikání ručičkových hodinek jen na nich není tolik vidět. Vidět ovšem není ani přirozený děj, který je se vším živým spojený pomyslnou (i reálnou) pupeční šňůrou. Schopnost reprodukce. Osobně mohu říct, že bez nadsázky úžasně pokročilá moderní medicína vidí a chápe zhruba jen pětinu procesů, které v lidském těle ovlivňují reprodukci. Jedno, ale víme s naprostou jistotou. Schopnost ženy přirozenou cestou otěhotnět rapidně klesá po 25 roku života. Po třicítce je to už pomalu jako vyhrát jackpot v loterii, což se ale ještě stává. Ovšem po 35 roku života už se pohybujeme na hranici zázraku… a jako člověk znalý reprodukčních možností medicíny narovinu říkám, že měnit vodu na víno lusknutím prstu neumíme ani náhodou.

NELETÍ TO!

Nechci nějak příliš mudrovat, ale jestli to takhle půjde dál, tak budeme sice dobře vypadat, mít třeba i tituly, dobrá bydla, poznáme cizí kraje, prostě užijeme si pěkného žití, ale nebudeme mít děti. A to jsem se ještě nezmínil o spermiích. Těm to pravda v posledních letech „letí“ stále pomaleji…, ale o tom třeba zase příště.