Šestkrát a dost. Iluze není totéž, co naděje

Se zájmem sleduji odbornou diskuzi kolem spoluúčasti zdravotní pojišťovny na metodách umělého oplodnění. Asistovaná reprodukce potřebuje, jako ostatně vše, co se medicíny týká, reálný pohled na věc.

Nejprve základní pojmy. Když pár nemůže dlouhodobě počít (což v praxi znamená 6-12 měsíců „snažení“) potomka, má několik možností. Tou nejjednodušší je metoda intrauterinní inseminace - IUI. Velmi zjednodušeně jde o to, že odborný lékař ženě v období ovulace zavede speciálním katetrem laboratorně zpracované spermie partnera do dělohy. Spermie tak dostávají na startu „fóra“ nějakých šest centimetrů proti běžnému pohlavnímu styku. Tuto proceduru v současné době hradí zdravotní pojišťovna šestkrát do roka. Je to zbytečné? Ale popořadě ....

PŘÍRODA NADE VŠE?

Omlouvám se, že se na tomto místě dopustím úvahy nad současnými trendy ve společnosti. Žijeme v BIO době a tento světonázor se celkem přirozeně promítá i do naší tzv. západní medicíny. Stále častěji jsou slyšet názory, že čím méně léků, tím lépe. Medicínské postupy dokáží s daleko lepším efektem zastat přírodní léky a tak podobně. Pominu prostý fakt, že mnoho léčiv je postaveno na čistě přírodních látkách. Zkrátka čím dál tím více převládá názor či představa, že „šetrnější přírodní“ metoda znamená vyšší šance na úspěšnou léčbu a méně vedlejších účinků. Bohužel to není v naprosté většině případů pravda. Medicína západního typu je vždy o individuálním přístupu a individuální přístup zahrnuje také plnou informovanost pacienta. Jenže lidé jsou rádi klamáni a rádi podléhají iluzím. Jednou z nich je, že metoda intrauterinní inseminace IUI, tedy skutečně asi ten technicky nejšetrnější typ umělého oplodnění, je dobré opakovat stále dokola. Vždyť jednou to přeci vyjít musí. Nemusí a zpravidla také nevyjde.  

PRAVDA JE NEPŘÍJEMNÁ

Přijde mně až zvláštní, že doba preferuje BIO svět, přírodní metody a nevím, co ještě, ale tam, kde je opravdu nutné přírodní zákonitosti respektovat, to platí stále méně. Ano, zase mluvím o přirozeném věku ženy (muži zatím opravdu nemohou „odnosit“ plod, takže se jedná o genderově absolutně vyvážený text), který je pro přirozené početí naprosto zásadní. Celkově mně totiž v asistované reprodukci chybí reálný pohled na věc. Je chyba že v ambulanci každého registrujícího gynekologa nebo i praktického lékaře nevisí graf úspěšnosti početí (přirozeného i umělého) v závislosti na věku ženy (nebo i muže). Ušetřilo by to především našim pacientkám/párům mnohá zklamání z neúspěchů, které jsou v naprosté většině případů dány odkládáním terapie do vyššího věku páru. Stejně tak by nebylo na škodu mít někde v šuplíku statistiku úspěšnosti jednotlivých metod. Pak by asi bylo daleko jednodušší přesvědčit pacienty mimo jiné o tom, že absolutně nemá smysl opakovat IUI více jak 6x čekat vyšší úspěšnost s každým dalším opakováním. I v ideální konstelaci je tato metoda jen o něco málo úspěšnější než přirozený pohlavní akt.

Jinými slovy jsem přesvědčen, že absolvovat IUI více něž třikrát je zbytečné. Ale budiž, ať je to šestkrát. Ale ne do roka. Prostě jen šestkrát a pojišťovny ať ušetřené peníze investují třeba do osvěty, že děti se snáze „pořizují“ mladým lidem. A reprodukční mládí končí speciálně u žen po třicátém roku života. Tak to je a ani (pseudo) hyperkorektní společnost na tom nic nezmění. Nezmění to ani zcela ojedinělé, ovšem mediálně vděčné příběhy padesátiletých maminek s dvojčaty. Nechci nikomu brát naději. Ano stát se to může. Nicméně dovoluji si zásadně pochybovat, že jde o zázrak spojený s metodou IUI.