Život v bezčasí

Kur…, nějak ten svůj blog flákáš, ozval se kolega. Flákám, neflákám, asi mám nedostatek "morálně volních" a nemůžu se dokopat k tomu napsat něco pseudo-vtipného, něco, co bude provokovat, něco, co snad bude i stát za to číst. Kde to jsem? Kolik je hodin? Co já tady vlastně do nejtemnější řiti pohledávám? Hodiny strávené v letadlech celého světa někdy nabádají k zamyšlením na věcmi, o kterých je lepší nepřemýšlet.

Byl jsem doma. Po třech měsících zase jednou doma. V zemi, kde kanalizace většinou smrdí jen před bouřkou a kde se vás chodníky nepokoušejí zout. Je to zvláštní pocit jet domů "na návštěvu“. Narušuje to běžný řád věcí. A to nejen mě, čert to vem, ale hlavně rodině, která si zatím zvykla fungovat tak nějak beze mě. Děti ráno vtrhnou do ložnice a místo, aby našly volnou postel, tak zírají a vypadne z nich jen jedno slovo, podezřívavé „Táta!???". (Všem vtipálkům: Žádná z variant hlášky „zase novej strejda…“ se neozvala.) S manželkou jsme o sebe první dny normálně zakopávali, protože se nějak nepočítá s tím, že jste přítomni i fyzicky a ne jako duch na monitoru. A hlavně jsem si celou dobu uvědomoval, že za dva týdny zase zmizím k soudruhům z ČLR. A tak sotva jsem splynul s časovou zónou a životem, který považuji za normální, bác ho. Den odjezdu.

Sedím v letadle, ta piksle se řítí šerem, a přemýšlím. Za pár hodin přeletím 1/4 obvodu zeměplacky, a bude mi to jedno. Nasedáme dobrovolně do hliníkových doutníků nacpaných petrolejem a elektronikou (v lepším případě z Taiwanu) a necháváme se vynést do oblastí, kam ani ptáci nelétají, spoléháme na to, že nemáme křídla z vosku, že se nic nepodělá a že nás ta obludnost řítící se skoro tisícikilometrovou rychlostí ve zdraví vyvrhne na pevnou zem a kupodivu i v místě určení. Létám rád? Ano. A nebojím se. Ale také si uvědomuji, jaká je cena kterou jsme zaplatili za rozvoj techniky, která to umožní, a také vím, že pokud se něco semele, je to nejspíš poslední zážitek, o kterém nic nenapíšu, protože ho nepřežiju. Stejně jako některé houby jsou jedlé jen jednou. A Čínské domácí lety jsou … trochu o strach. Stroje jsou olétané, údržba bude asi také „čínská“ (drát a stříbrná páska řeší leccos) a interiéry jen zvýrazňují pocit, který se i otrlému pasažérovi musí usadit někde v koutku duše a to že měl radši jít pěšky. Proč je do štajgrovej řiti aspoň neumyjí? Proč musí béžové plasty nést naprosto jasné stopy dehtu a nikotinu z doby, kdy se ještě v letadlech dalo kouřit? To, že tady letadel moc nepadá, bude jen proto, že mají kliku. A já jen doufám, že u toho nebudu, až ta klika dojde. Proč se i na mezinárodních letech pokoušejí opravit nefunkční - poloha sklopeno jako standard - sedačku pomocí plastové vázací pásky? Na vlastní oči viděno.

Létání ale umí být i zábava. Miluji, když se při check-in ozve věta obsahující magická slova „Free upgrade to Business Class“. Znamená to, že jste se za normální cenu letenky dostali mezi střední třídu dle definice leteckého průmyslu. Je to vítaný únik z části letadla, které soukromě říkám „dobytčák“. Bez urážky, ale obletěl jsem ten náš kus šutru asi čtyřikrát dokola v ekonomické třídě a až teď jsem si uvědomil, že existuje i jiný svět, než úzké sedadlo, nevábně vonící soused, který vám slintá na rameno a plastové nádobí včetně jídla (někdy je těžké poznat, kde končí nádobí a začíná jídlo, a tak se chutě zakusujete i do vaniček obsahujících tu božskou krmi). Jen považte. Výběr z minimálně dvou hlavních chodů, a je to skutečně jídlo.  Předkrm, salát, zákusky, vše servírováno v porcelánu. Normální kovový příbor. Sklenice jsou sklenice a ne plastové kelímky. Na ten letecký stoleček dostanete něco, jako ubrus a látkový ubrousek, jako v restauraci. Šampaňské, víno, pivo, všechny druhy alko i nealko nápojů neustále k dispozici. Je to pořád trochu nouzovka, jste v letadle, ale je to o hodně příjemnější, než na co jste běžně zvyklí. A pak to nejlepší, sedadlo se dá prakticky položit do vodorovné polohy. Dobrá, pořád je to trochu "velbloud“ ale můžete si normálně schrupnout. Na zádech, na boku, na břiše, jak vás napadne. Neuvěřitelný zážitek. Takhle bych chtěl cestovat častěji. Prospal jsem skoro 6 hodin. Pohodlně.

Přelety mezi zeměmi a kontinenty také znamenají změny časových zón. V posledních 3 týdnech jsem byl doma, vrátil se, sotva se srovnal a vyrazil na služební cestu do Dublinu, kde jsem byl dva dny a zase vyrazil směr Nanjing. Ztratil jsem pojem o čase. Nebo spíš moje tělo. Tak dlouho jsem si "kvedlal“ s tím co je ráno a večer, až usínám naprosto nahodile, nebo naopak nemůžu usnout a jen doufám, že se to do týdne usadí. Normálně tyhle posuny zvládám docela dobře, ale tohle bylo asi trochu moc. Každý mezikontinentální let znamená, že v šeru a umělém přetlaku kabiny letadla dáváte sbohem biologickým rytmům a vrháte se do bezčasí cestovatelského života. Můžete si vědomě sugerovat, že víte, co se děje, ale hodiny, které máme tak nějak od „přirození“, a jsou nastaveny na doma, tak ty se vám připomenou. A je to tak dobře. Mámee chodit pěšky.