Velká čínská jazyková bariéra

Permanentní nedorozumění. To je životní styl, na který si zvyknete v okmažiku příletu do země velké zdi, velkých měst, velkých rozdílů, malých lidí ... A jazyka pouze pro lingvistické labužníky. Myslel jsem si, že film "Ztraceno v překladu" je v věru sice smutná, ale nadsázka. Dnes už vím, že je to jen polívčička.

Jen si nemyslete, Číňani nejsou žádní zakrslíci, ale je pravda, že se svými na Evropu nedomrlými 175 centimetry tu ve většině případů v pohodě přehlížim davy. Zašel bych si tu na rockový koncert, třeba bych pro změnu taky jednou něco viděl. Ale je znát, že mladší generace je už vyšší a tedy trend k obecnému prodlužování nastoupili i tady. Za pár let nás doženou. Ve všem, v dobrém i tom zlém.

Letiště se k cizincům chovají ještě celkem přívětivě. Alespoň základní nutné informace se vyskytují napsané latinkou a to v jazyce laspoň vzdáleně připomínajícím Angličtinu. Sice u některých nápisů chvíli přemýšlíte, co tím chtěla citlivá duše asiata sdělit, ale nakonec se dovtípíte. Podezírám místní překladatele z jisté zlomyslnosti a hlavně z toho, že naprosto cíleně používají co nejobskurnější výrazy ve zcela špatném kontextu a na co nejnevhodnějších místech.

Opustíte-li měkkou, i když přes svou podstatu nehostinou, náruč letiště a odvrátíte se od posledních relativně srozumitelných psaných sdělení zjistíte, že jste klidně mohli letět na Mars a jediný, s kým byste se domluvili by byl Paroubek, který sem chválabohu přijel dělat kampaň a nechal Zemi napokoji. I když s ním se asi mluvit nedá. No, a tady není ani ten Paroubek. Zlí jazykové tvrdí, že Beijing a Sjanhgai jsou přeci jen již kosmopolitnější mšsta a že Anglicky už se tam docela lze domluvit, Nanjing je v tomhle směru dost jiná káva.

Račte si vyprat ....

U starší generace si prakticky neškrtnete. Nic, nula, zero, nill, nada ... Budou se na vás culit, kývat, znovu culit a pak vám odpoví směsicí zvuků, o které jste četli že je Čínština a samozřejmě budou očekávat vaši odpověď v tomtéž jazyce. Již otázka "Do you speak English?" je spouštěcím mechanismem. Poté, co nasadíte nechápavý výraz obecního blba, dostanete nejspíš tutéž otázku ale tak asi dvakrát hlasitěji. Jelikož v daný okamžik již chcete utéct, neb se ten řev skoro nedá vydržet, otočí mluvčí volume na max a zpomalí. Když budu mluvit pomalu a nahlas, tak to pochopí, ne? Vždyť to pochopí i malé děti.

Po několika otřesných zážitcích vlastně musíte prchnout. Abyste se pokusili získat informaci od někoho jiného zkusíte třeba nějakou pěknou, mladou, inteligentně vypadající slečnu, která právě opouští areál univerzity, u které se náhodou nacházíte. A to už je konstelace okolností, kterou musíte cíleně vyvolat. Ani zde není úspěch zajištěn. Šance jsou vyšší, že slečna bude vládnout alespoň základy Anglčtiny a nakonec se domluvíte. Taky se vám ale může stát, že pouze vyděšeně zrudne a s výrazem při samohaně přistižené puberťačky prchne. V případě skupiny dívek se následně můžete stát hlavní atrakcí odpoledne a zdrojem neuvěřitelného množství chichotání a brebentění, které sice není vrcholně nepříjemné, ale jste stále "mimo a ztracení".

Nakonce ale vždy najdete někoho, kdo vám pomůže. Spíš, většinou. Někdy se stane, že narazíte Anglicky mluvícího člověka v místech, kde byste to vážně nečekali. Thřeba vás osloví střízlivým odhadem tak vyžilý padesátník, který sice používá směsici Queen's English a Shakespeara, ale nejste schopni zařadit jeho přízvuk a ještě 20 minut kroutíte hlavou, jestli se vám to nezdálo.

A v muzeu prezidentského paláce narazíte na výstřižek českých novin

Domluva rukama-nohama je jedna z věcí, na kterou se my ze země obskurního jazyka často spoléháme. Domluva rukama-nohama tu nefunguje prakticky vůbec. Jsme tak kulturně rozdílní, že i gestikulace je pro protistranu nesrozumitelná. Pár věcí ale funguje. Naučte se ukazovat čísla po čínsku. je to do deseti na jedné ruce a mnohdy jediná cesta, jak naznačit kolik čeho chcete a dozvědět se, kolik to stojí. Nejlépe se to cvičí na podivné hře v kostky, kterou tu hrají v každém baru a vždy se najde sličná barmanka, co to s vámo nacvičí. Moc užitečné.

Řeč těla je tu taky hodně jiná, takže i na tu pozor. A pokud má někdo jako já mimiku, která zobrazuje stav duše, tak budete dost v nevýhodě. Na druhou stranu, pokud o vás mluví, třebas moje oblíbená skupina studentek, budou si na Vás ukazovat. Aspoň je to jistota a ne stihomam. A pokud na to zareagujete, protože nejste zvyklí, aby si na vás ukazoval kdokoliv starší než pětileté děti, může červenání a chichotání pokračovat.

Skoro jako Hobitín ...

Zatím to vypadá, jako docecla legranda, ale nedej bože, kdyby se vám něco stalo. To pak může být vážně k vzteku. Neřeknete co vám je, co potřebujete, takže opatrnost je na místě.

Po nějaké době začnete hrát hru. Oni na vás mňoukaj, vy na ně mluvíte Anglicky, pak přejdete do Češtiny, což je většinou trochu rozhodí, usmíváte se a za chvíli je to přestane bavit. Z frustrace někdy pronášíte naprosté nehoráznosti, za které byste doma dostali okamžitě po čuni ... jen se bojím, až jednou narazím na někoho, kdo mi bude rozumět. Vždycky si vzpomenu na skupinu děvčat tak 15-20, jak si v lanovce na Pitztalu vyprávějí zážitky z předešlé noci, včteně všech detailů, jako je délka, kurvatura, styl, ochlupení, výdrž.... To jsem ještě ustál. Když ale pak jedna prohláslia: "Hele, holkýýý, to by byla prdel kdyby nám tak nědo rozuměl..." šel jsem do kolen a holky vypadaly, že by se raději propadly do zěmě. Což jde z lanovky blbě. Tak až se mi něco podobného stane, dám vědět.

Nemyslím si, že komunikační bariéra by měla odradit kohokoliv od cesty do Asie, ale připravte se na to, že si prostě jen tak nepokecáte. Leda že narazíte na cizince, ale o tom až příště.