Drama v Čínským báru

Čína je zvláštní místo. Nebo spíš svět. A každej, koho to sem zavane se s tím vyrovnává po svým. Někdo se přizpůsobuje až k úplnýmu zežloutnutí a od věčnýho pití zelýho čaje z plastový lahve mu z uší roste umělej bambus, jinej nezřízeně chlastá, což se tady s dietama dá docela dobře provozovat, další se tu snaží zanechat co nejvíce genetických stop. Prostě každý podle svýho gusta.

Sedím na baru v Blue Marlinu, což je něco jako místo kam se stahují cizinci, který do Nanjingu zaválo … vlastně cokoliv. Piju asi druhý pivo, ani nevím co je zač, jen vím, že po třetím mám žízeň na cokoliv, jen ne na čtvrtý. Bar se pomalu plní, kapela ještě nehraje, klídek, jen dým houstne pod stropem. Sleduju, jak  pinklové točí pivo a marně přemýšlím, jestli by je za to neměli rovnou zastřelit. Takovej půllitr slitej ze tří odkapávacích džbánků musí být ňamka. Vedle mě si sedá upravená, drobná, štíhlá a velmi pohledná Číňanka.  Objednává si pivo, vytahuje nějaký prudce jedovatý trendy časopis o bydlení a jme se ho studovat. Prostě viditelně hnízdí, chystá se vybavovat byteček, pomalu listuje, občas telefonuje.  Poskládá si jeřába z ubrousku, prohodíme asi 10 slov, přiťukneme si, a zatímco já přemýšlím, zda mám odvahu na třetího škopka, ona upila tak centimetr a půl. Selanku nejdříve mírně a následně dost dramaticky rozčísne týpek, co se zjeví za její barovou židlí. Něco zahlásí, ona vypadá, že ho vyfakuje, najednou ale ji týpek popadna za paži, smejkne s ní dolu ze židle a na smyka ji táhne z hospody. Čucím jako puk, ten uniformovanej kašpar co je v každým baru čučí jako uniformovanej puk, prostě nechápe nikdo. Uniforma se vydává paradoxně ke mně, ale při pohledu na můj tvarohovej xicht a při představě, že by musel anglicky zase dává zpátečku. Mám taky pocit, že kluci u baru mu naznačili, že v tomhle teda prsty nemám. Měním trest za vraždu piva ze zastřelení na doživotí. Do dvou minut navíc dokvačí asi čtyři opřilbovaný benga, zhoustne nejen dým ale i atmosféra a čekám, odkud začnou lítat kulky (a čí). Ale během minuty se vše uklidní, a zdá se, že je hotovo. Chlapec asi nerad vidí manželku / snoubenku sedět v baru proslulém zvýšeným výskytem bledých tváří, které jsou daleko od domova a tudíž poněkud nadržené. Hnízdní dáma to ovšem nevzdává! Asi za deset minut je zpět, viditelně poněkud uřvaná ale bez modřin. Kopne do sebe tak tři čtvrtiny piva (fakt, nekecám, tohle jsem u Číňanky viděl jen jednou a to je dlouhá historie) a pokračuje v prohlížení. Po obdržení další SMS vybíhá z baru a to už spíš nakvašeně a já radši odcházím.

Pro lidi, kteří z nějakého důvodu pracují a žijí dlouhodobě mimo svou zemi, se vžilo anglické označení "Expatriots", "Expats", hezky česky expati. Je to divná sebranka, do které teď samozřejmě patřím také. Mají tendenci se scházet na místech s anglicky mluvící obsluhou, jídelním lístkem a nějakou zančkou ne-asijského piva. Majiteli takových podniků bývají různí dobrodruzi z Německa, USA, Austrálie a tak.

Je to zvláštní komunita. Nijak extra soudržná, většinou jsou tihle lidé individuality a individualisti, ale zase se jim prostě zasteskne a tak vyrazí na místo, kde si můžou pokecat aspoň Anglicky nebo někdy i vlastním jazykem. Někdo se baví, někdo jen pije, vznikají krátké zdvořilostní barové komunikace i něco jako přátelství na dobu omezenou na pobyt v cizině. Vše je ale omezeno právě délkou pobytu.

Je moc dobře vidět v o kolik větší pohodě jsou ti, co se tu vyskytují již několik let i s rodinami, ale ty vidíte málokdy. Pak občas zavítají ti, se v Číně oženili. Následuje sebranka různých studentíčků, občas i studentek a pak dlouhopobytáři. A nakonec ti, co jsou v Číně chvíli a ještě dlouhá doba je čeká. Včetně mě.

Jiný večer, stejný bar. Místní, poměrně dobrá, kapela složená ze samých Filipínců se loučí, protože jedou na dovolenou domů na 6 týdnů a tak pořádají mejdan. Vzniká z toho neobvyklá situace, že v baru je skutečně takřka výlučně Filipínsko-světové obsazení s povážlivým nedostatkem Číňanů. I kluci na baru trochu znejistí. Po moc příjemném posezení se třemi a půl soukmenovci z Čech a jedním Kanaďanem co umí  Česky si to takhle štráduju tam, kam s po pivu chodí často a do řeči se mnou se dává takový rozložitý, ne moc černý, ale černoch. Asi jsem ho zaujal svým výstupem s kapelou (o tom ale radši až jindy). Ptá se mě, odkud jako že su. Po odpovědi, najednou slyším: "No ty volééééé, kurvááá, Čeeeeskáá republíkááá. No to...ty voléééé!" A tak dále. Takovej Mireček … Nakonec z něj vypadne, že bydlel 3 roky v Praze, že se v baru potkáváme dost často a že by ho to teda nenapadlo.Mě tedy taky ne. Svět je malej.

Nedá se říct, že bych tuhle komunitu, až na výjimky, nějak extra vyhledával. Zatím. I do Blue Marlinu radši chodím jen na začátek večera nebo v týdnu, protože všichni máme jedno společné. Sedíme tam, čučíme do blba a máme úplně prázdný, unavený pohledy lehce štvané zvěře. Tak to mi stačí se ráno podívat do zrcadla a nemusím koukat celej večer na dvacet takových.

Z každého baru ale vedou dveře ven, a tenhle je v oblasti, kde na ploše tak 300 X 300 metrů není nic jiného, než bary, restaurace a diskotéky. Je to prostor, který snad ani není na téhle planetě a s normální Čínou nemá moc společného. To ovšem probereme někdy jindy. A karma potěší i v Číně.