Bez hůlek se tady nenažereš, vole!

Tohle je věta, kterou by si měl vyslechnout každý, kdo vystupuje v Číně z letadla. Není žádné tajemství, že se tu používají k jídlu hůlky, ale kdo necvičil doma, toho čekají zajímavé časy. Pokud totiž nejdete někam, kde se podávají steaky nebo jiné "západní“ jídlo, nemůžete s jiným nářadím, než dvěma tyčkami z bambusu moc počítat.

Není to sice zase extra těžké, ale po několika minutách vás začnou bolet prsty, hůlky přestanou „pinzetovat“ a různé kluzké kusy jídla začnou poletovat zásadně směrem k nejdražšímu a nejhůře pratelnému kusu oděvu v okolí (nemusí být nezbytně váš) Hláška z Pretty Woman - svině klouzavý - nepomáhá. Co vás rozhodně, ale rozhodně nemine, je pobavená pozornost okolo stolujících domorodců. Vždyť tady to umí i malé dítě. Na druhou stranu, pokud si začnete být aspoň trochu jistí, nenechte se přesvědčit, že to držíte jako Harry Potter Voldemortovu hůlku a že to máte držet jinak. Schválně se podívejte okolo. Co člověk, to jiné držení a jistý nedostatek elegance vám nakonec každý odpustí.

Ale existuje i možnost, že narazíte na steakhouse. Neleňte a zavítejte dovnitř. Jídlo bude asi stát za prd, steaky tady fakt neumí, ale můžete se rozhlédnout a v klidu zakřičet: "Pomsta je sladká!“ Většina Číňanů totiž drží příbor jako prase kost. Doslova. Levá pravá, nůž se předává, vidlička má prostě moc "hůlek" a použití obou rukou při jídle je jednoduše příliš mnoho věcí najednou. Najdou se i tací, co lochnesku zvanou příbor zvládají bravurně, ale těch si nevšimnete, jsou nudní.  Vzdělávání mas ovšem probíhá i v této oblasti. V autobusu, a to v každém, je LCD s nějakým komerčně-výchovně-propagandistickým programem, třeba předvádějí, co takovej příbor žere, jak se s ním žere, pardon, jí, a jak se to vlastně drží a ovládá. Po začátcích s hůlkami se člověk neubrání škodolibému pocitu zadostiučinění.

Vím, že se na tomhle blogu zabývám plněním vlastního popku neustále (taky je co krmit), ale z něčeho tu žít musím a instantní nudle na tisíc způsobů vás moc dlouho naživu neudrží. Někdy ale při jídle dojde i docela zajímavé sociálně-kulturní zážitky.

Jednou si to takhle metelím z kanceláře, maje hlad jako autor alternativní poezie. Rozhodl jsem se zavítat do své oblíbené restaurace blízko bytu, kde mě už znají a také mám překlad jejich jídelního lístku. Vlezu dovnitř, plno. Tak si říkám, že je načase vzít kramle a poohlédnout se jinde, protože i majitel, který mě za normálních okolností vždy vítá, jen krčí rameny, že místo prostě není. U jednoho z kulatých stolů sedí a debužíruje trojice mužských plus jedna docela pohledná slečna. Chlápci na mě mávají, něco brebentí, koukám na ně totálně nechápavě, až se slečna nakonec zvedne a vysvětlí mi (sice lámaně, ale Anglicky), že mě zvou ke stolu a abych s nimi povečeřel. Všichni se napájí nějakým špiritusem, jídla na stole je tak pro 8 lidí, nálada uvolněná, ale ještě chvíli se zdráhám. No kdy se vám naposledy stalo, že by vás úplně cizí lidé přizvali ke stolu, ať s nimi povečeříte? Jasně, jsem tu trochu atrakce. Nakonec hlad a zvědavost zvítězili nad ostychem a pocitem nepatřičnosti a zasedl jsem poslední volnou židli u jejich stolu. Číňani umí být neuvěřitelně pohostinní, až je to někdy nepříjemné, ale na druhou stranu, vás budou klidně ignorovat nebo po vás šlapat, jako byste tam nebyli… tohle je ten první případ. Na stole přede mnou se objevuje nářadí a … decák gořaly. Jen jsem ten špiritus očuchal, došlo mi, že tohle nebude snadný večer. Podávaný nápoj má podle etikety voltáž někde kolem 53%, daly by se tím odmašťovat ropovody a chutná to … podivně. Pít se to ale dá. Zatím co já se krmím, špiritus usrkávám a konverzuji, využívajíc slečnu jako překladatelku, pánové chlastají. Doslova. Dozvídám se, že je to rodina a ke slečně mají následující vztahy: Otec, strýc a bratr. A slečna že studuje místní univerzitu a zítra má zkoušku z Angličtiny, takže jsem vítaná praxe. Každou chvíli jeden odběhne a přinese novou krabici obsahující třetinkovou láhev obsahující tu hořlavinu. Já po jedné a půl skleničce začínám mít pocit, že je na čase jít domů. Kolik decánků měli pánové netuším, ale když asi za hodinu končíme, jsou na plech. Na padrť. Na prach. Podle mého soukromého odhadu právě prochlastali půl měsíčního čistého příjmu. Ale pohostili cizince, cizinec se choval uctivě, usmíval se, děkoval, oni to zacálovali, neztratili tvář a tudíž vše je tak jak má být. Připravili mi jeden z nejzvláštnějších zážitků za můj dosavadní pobyt, a za to jim patří dík.

Vůbec jsou tu lidé ve velké většině poměrně pohostinní a milí. To se mi na Číně líbí. A na blbce tu narazíte stejně, jako všude na světě… To ale zase někdy jindy.