Ten starý park, jenž lásku naši znal…

VRCHLICKÉHO POEZIE A DNEŠEK. Básník, spisovatel, dramatik, překladatel a jeho milované Veltrusy, zádumčivý a melancholický park.

Jak dnes cítíme vůni slova v básni, jakou silou nás oslovuje, jakou podporu dává našemu životu?

Může být potravou pro naši duši v extrémně moderním digitálním čase, utíkajícím rychlostí tisíce neživých koní pod kapotou milionů vozů?

Mladí u pomníku Jaroslava Vrchlického na Petříně jen mlčky stojí vedle sebe v ševelení mobilních klávesnic. Kdo z nich zná básníka, jeho život, radosti i bolest? Dobu, která bojovala za naši budoucnost?

Krajina je zamořena plechovými sklady nadnárodních společností a konzumní způsob života v nás zabíjí poslední zbytky romantismu.

Kde v tom ruchu nevlastenectví, „singl“ životů a extrémismu hledat BÁSEŇ? Tam, kde poetika slova dala vyrůst mimořádně cennému místu, na veltruském Ostrově! Byl ostrovem skoro celé osmnácté století a je obklopen mořem zeleného listí i bílým pláštěm ticha, vltavským třpytem slunce, chmelnicemi i cestami osudu.

Zůstává takovým, jakým si ho přáli jeho stavitelé i bouřlivá příroda.

Je oázou naší duše, útěkem do ráje i zrcadlem společnosti, kde jen nemnoho z nás objeví svůj paralelní svět. Dýchá na nás svojí poezií místa.

Nechme se odvát na ty cesty i louky a ochutnejme…tak, jak ochutnávali slavní básníci, a ponejvíce Jaroslav Vrchlický.

A co je vlastně báseň? Výlev duše, postoj, touha, přání, láska, vzpomínka, útočiště a inspirace. Slzy upřímnosti vpité do papíru…a vlastní svět. Vzrušující pohrávání si se slovy, která se stávají nositeli literárních hodnot a odkazu i atmosféry doby svého vzniku. Báseň je radou i oporou těm, kteří ji umí číst.

V básních Jaroslava Vrchlického je cítit vše, co mohou básně nabídnout. Staly se svědectvím času, kdy krajina voněla čistotou přírody i architektury, kdy vlastenectví znamenalo hrdost a láska byla pojmem i cenností! Vrchlickému dal veltruský park poznání, lásku i náruč porozumění. Nechal melancholického básníka prožít jeho životní mezníky na svých cestách, polích, zákoutích s pavilony, i ve stínu lužních lesů. A on se vracel. Nejprve sám, pak s láskou, a nakonec s přáteli.

Vrchlického básně se dnes nedají číst bez přítomnosti citlivé duše. Možná je ani nelze pochopit, jakoby měli cizí a přesto česká slova s parfémem archaismu. Vzdalují se naší realitě, našim současným potřebám.

Ale ten, kdo je umí číst, má to právo, tu čest, odplout do Ostrova snění. Nechat se ovívat starými klidnými časy, nechat napást svoji duši a vstřebat do svého těla potřebnou energii. A nejde o žádný smutek slov, který pramení z bolesti básníka. Jde o melodii, kterou ožívá vše čisté, protože na konci je, přes všechen ten pláč, úleva a jemný úsměv.

Co mohou dát Vrchlického básně dnešní době? Mnoho. Kromě atmosféry a reálné popisnosti své doby, hlavně opravdovost citů, zápal, vlastenectví a lásku k přírodě. Vlastně nás učí správně žít, dávají nám čistotu života. V těch slovech, kterým na první pohled nerozumíme, se skrývá tolik lidskosti, kterou dnes nedokážeme tak silně vyjevit, i proto, že city nejsou v módě.

Jaroslav Vrchlický prožil svůj neklidný život v klidné době a zemřel s vědomím, že Rakousko-Uherská monarchie a veltruský park zůstanou věčností, stejně jako zůstanou jeho básně, které čekají na pochopení a smysl svého obsahu i v nové době.

POZNÁVÁNÍ PARKU – PRVNÍ SEZNÁMENÍ VRCHLICKÉHO S PARKEM:

Adagio

Do velké, šedé škeble mramoru,

kde místo vody svadlé listí leží,

se kloní větve bříz a javorů.

Vše v dřímotě, jen mraky nebem běží.

Zde chtěl bych státi v zamyšlení dumném

a dívat se, jak večer táhne sem,

a luňák v letu posupném a šumném

jak po kořisti slídí nad lesem;

tou sochou (Marthovou) chtěl bych býti kamennou,

jež o samotě dumá v lesní hloubi,

jež s větry mluví jen a ozvěnou,

na jejíž skráni s noci den se snoubí.

LÁSKA V PARKU – ZAMILOVANÝ VRCHLICKÝ:

V dveřích parku

Byl šerý den, jak v podjeseni bývá;

my sami seděli jsme v parku dveřích

a zřeli v dálku, ve uvadlých keřích

jak stíny rostou, jak se zvolna stmívá.

My nemluvili. Jeseně klid němý

nám k srdci sáhl; my jen zřeli v lesy,

jak snily stromy v barev pestré směsi,

jak časem žlutý lístek padal k zemi.

Mně zdálo se, to ticho kolem v kraji

že není klid a mrtvé ticho rovů,

v něm život, který jarem vzplane znovu,

jak lampy záře v úběl teď se tají.

To není zmar, to není umírání!

To pouze klid jest bojem zasloužený…

a vlhký zrak můj padl na tvář ženy,

jež k mému boku sedla s vážnou skrání.

Svit večera, jenž okny sem se vkrádal,

lesk perlový jí vkouzlil v mladé tahy,

vzňal v očích jejích paprsk rosné vláhy

a nad hlavou jí v svatých zář se skládal.

A já se díval vážně chvíli dlouhou

na toto dítě, v jehož ruku malou

jsem vložil vše:

svou lásku neskonalou, sny mladosti,

v nichž naděj’ válčí s touhou.

Na toto dítě, v jehož snivém oku

mně svitly znova tuchy vše a snahy…

Já cítil poprv, jak jest život drahý,

když tiše plynout smí po jejím boku.

A jak hnul vítr stromů ratolestí,

jak žluté listí zakmitlo se v keři,

já cítil, jak mé srdce v lásku věří,

já cítil poprv plnost svého štěstí.

VZPOMÍNKA NA LÁSKU V PARKU – VRCHLICKÝ ZKLAMANÝ LÁSKOU:

Zarůstá, divočí.

Ten starý park, jenž lásku naši znal,

zarůstá, divočí víc a dál.

Jak les tak roste mejlí na dubech,

s modřínů v chumáčích visí mech.

Po stezkách, jindy kdes šla zářivá,

vysoko vyrůstá kopřiva.

Ve mlází, kde jsem první písně snil,

doupnáků smutně zní šerem kvil.

Sám nevím ani, co mne láká tam,

v jilmech kde „přátelství“ skryt je chrám.

Já vešel. Po stěnách ve větru svár

tapetů strhaných visel cár.

Na oknech špínou jako osleplých

vybledlý motýl se v povzlet zdvih.

Řad netopýrů pištěl u stropu

ukrytý v pavučin zátopu.

A v koutě slámou, prachem přikryté

hnízdo se šeřilo rozbité.

Tu bolest divá sevřela mi hrud.

Mladosti, zvolal jsem, s bohem bud!

Na zřícený práh v myšlenkách jsem sed,

do stromů, v oblaků patře let.

A dlouho seděl jsem a večer táh —

Ó jak to sténalo v korunách!

Tak unyle, toužebně, slaběj a zas,

starý kmen těšil mne, těšil klas.

Já pochopil, čemu se bránil cit,

vše co je, jak to je, musí být!

Proč starý park, jenž lásku naši znal,

zarůstá, divočí víc a dál.

LOUČENÍ S PARKEM:

Veltruský park

U starých všech jsem stanul míst

kde hoch kdys verše snil,

a všady jen ten zžehlý list

mi v kroku zašustil!

A tu jsem cítil dvojnásob

jak oběma zahrál čas,

a nechal troucheň, prázdno, hrob

a veršů vyznělých hlas.

Zda nejsem jen ten zprahlý hvozd?

se duše svojí ptám,

jejž míjí havran, míjí drozd,

jenž v slunci dumá sám?

Ó parku, tobě zdroje vod,

mně vzal to mládí mé,

zda znovu v svěžest, květ i plod

se oba vrátíme?

Pod strání vlaku ostrý hvizd

se táh jak srdcem nůž

a úzkost zela z prázdných hnízd,

děs prochvěl lesní hluš.

Ó dnové čistých radostí,

kde života strom kvet,

ó parku můj, o mladosti,

víc nepřijdu k vám zpět!