Počmáraná země: Zvykli jsme si na vandalismus jako na normu

Už přes třicet let si zvykáme na něco, na co bychom si rozhodně zvykat neměli. Na počmárané zdi, vlaky, mosty, památky i tichá zákoutí krajiny. Děláme, že se nic neděje. Mlčíme. Zvykli jsme si. A to je patrně ten největší problém.

Chodíme počmáraným životem a musíme se na to denně dívat. Na výrony nevyřešených vztahů, myšlenek, postojů, názorů, nedospělosti, bezohlednosti, nekulturnosti, hledání sama sebe, nenacházení a pseudonacházení… Ničíme si atmosféru měst, ulic, náměstí, památek, přírody…duše...

Totální vandalismus!

Graffiti se u nás naplno rozšířilo po roce 1989. S pádem režimu přišla i vlna nově chápané svobody a zároveň její pokřivené pojetí. Zatímco na Západě mělo graffiti už od 70. let své kořeny jako subkultura s pravidly, stylem a vývojem, u nás často zakořenilo spíš jako bezbřehé značkování prostoru. Bez respektu, bez hranic, bez odpovědnosti.

To je síla!

Devadesátá léta byla divoká. Nová doba, nové možnosti, ale i absence pravidel. A tak se z ulic postupně stal anonymní zápisník absurdních blábolů a hloupostí. Tagy, klikyháky, značky. Sdělení srozumitelná snad jen úzké skupině „mladejch“. Pro většinu jen vizuální smog. A ten smog tu s námi zůstal a žije nekonečně dál i v dalších generacích sprejerů. Neskončil v dobovém jednorázovém hodnotném stylu rebelství Jamese Deana, ale prorostl do automatického a stabilního bezduchého odporu vůči všemu normálnímu a slušnému. Většina grafiťáků nemá schopnost rebelovat jinak než tím, co vlastně umí každý. Nastříkat na zeď cosi… a tak zbývá adrenalin, který tuto formu vandalství povýší do jakési pseudoformy odporu.

Nešťastné baroko!

Každoročně vynakládáme milionové prostředky na odstraňování graffiti. Města, obce, dopravní podniky, soukromí vlastníci, ale problém se vůbec neřeší! Jako by byl tabu! Jako by žádný nebyl! Z jedné zdi na druhou. Z jednoho vlaku na další. To není boj. To je prostá rezignace a těžký nezájem. Nějak si stále myslíme, že když máme tu vybojovanou demokracii, tak vlastně nemůžeme nic. A opravdu to vypadá, že nemůžeme nic! Jsme okleštěni demokracií!(?)

„Graffiti“ zničená Lennonova zeď, už navždy!

Neumíme, nejsme schopni tomu předejít, řešit prevenci, prostě to, aby ti všichni neměli potřebu vyměšovat své absurdnosti na veřejnost, nám přímo do očí.

Jedno lepší než druhé...

Kdo nezvládl svoji roli v tomto dnes už patrně marném boji? Rodiče, škola, stát, politici? Nebo jsme selhali všichni tím, že jsme si zvykli? Copak byli komunisti a estébáci jediní, kteří zajistili, že jsme neměli počmáranou zem? Musíme mít diktaturu, abychom v sobě našli inteligenci?

Zdi se prostě nikde neschovají před nálety „umělců“

Projíždíte-li vlakem krajinou, například na trase z Prahy směrem na Říčany, vidíte obraz, který není jen estetickým problémem. Je to výpověď o stavu společnosti. O toleranci k bezohlednosti. O neschopnosti nastavit hranice. Zdi nejsou veřejný papír. Ale desítky kilometrů míjíme jen a jen graffiti…Kdyby uměla příroda křičet, tak bychom asi už ohluchli!

Na veřejném místě!

Pokud někdo ničí cizí majetek, musí nést důsledky. Bez výmluv. • Úhrada veškerých nákladů na odstranění škody • Povinná práce na jejím odstranění • U opakovaných případů i nepodmíněné tresty

Nejde o pomstu. Jde o obnovení řádu. Dnešní stav, kdy pachatel často odchází bez skutečného dopadu na svůj život, je jen pozvánkou k pokračování dalších absurdit.

Graffiti nekončí, je to přenosná nakažlivá choroba. A choroba se musí léčit. Stát si ale zvykl a neléčí. Stal se v našich očích bezmocným, v řetězech své demokracie.

Možná by to chtělo změnit oficiální název. Nechat graffiti tam, kde má svoji hodnotu a smysl, a zbytek (většinu) přejmenovat na „doodle“. Pak možná pár čmáralů dostane rozum a bude chtít něco víc, větší a silnější hodnotu. Prosazování vlastní identity neznamená znehodnocovat, ale obohacovat, povznášet a něco smysluplného po sobě zanechat, co prospěje i další generaci.

ANO! Ale pod tíhou většiny „umělců“ zbyla jen dnes tato fotka...

Faktem je, že ne každé graffiti je vandalismus. Existuje i druhá linie „uličního umění“, která má myšlenku, kompozici, sdělení. Umění, které prostor neponižuje, ale svým způsobem kultivuje. Malby, které zobrazují osobnosti jako např. Hanu Hegerovou či Karla Gotta, nebo vyprávějí příběhy místa… A to je prostor pro stát či město. Vytvořit legální plochy, podporovat kvalitní projekty, ale zároveň nekompromisně chránit zbylý prostor! Legální plochy sice jsou, ale hodnota na nich ve většině případů není.

ANO! Ale nevím, zda ještě odolává...

A neničíme ten prostor i proto, že k němu nemáme žádný vztah? Co je to za člověka, který počmárá barokní památku, historickou zeď na místě, které reprezentuje město? Nejsme schopni si uhlídat hodnoty? Je toto rebelství tak silné, nebo mu chybí protipól?

ANO! Ale pod tíhou většiny „umělců“ zbyla jen dnes tato fotka...

Dříve jsme si prostoru vážili rozhodně víc. Stal se kulisou našeho života, našich příběhů. Za našeho mládí jsme raději hráli fotbal na Žofíně, chodili za holkama, hráli si na Rychlé šípy, Vonty a Široka. Vyrůstali jsme na hodnotách, které formovaly náš charakter, kde i obyčejný symbol jako Ježek v kleci nesl význam, tajemství a úctu. My jsme nepotřebovali stříkat nesmysly na zdi, čmárat po státním majetku, měli jsme lepší zábavu. Tu, kterou do srdcí našich předků vlil např. Jaroslav Foglar. A naši předci to předávali nám. Schovávali jsme se v uličkách a v domech, prohledávali tajně dvorky s nebezpečím, že nás dospělí načapají a bude průšvih. To bylo to čisté bláznovství. Stopovali jiné party, měli kroniky a na zdi malovali jen to, co mělo smysl… jako právě ten ježek v kleci! Žili jsme příběhy našich hrdinů na vlastní kůži! Neničili jsme památky, byli jsme jako děti vychováni k úctě k prostředí, ve kterém žijeme. Kreslili jsme štětcem, tužkou, vodovkami nebo pastelkami, ale na papír!

ANO! Ale pod tíhou většiny „umělců“ zbyla dnes jen tato fotka...

A dnes? Značka přes značku. Podpis přes podpis. Bez obsahu. Poničené, zmrzačené okolí našeho života. Pokud mám potřebu se realizovat, nemohu to dělat na úkor druhého či na úkor společnosti. Pokud ano, pak musím nést následky. Řečeno klasikem: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Chceme opravdu žít v zemi, kde je normální ničit to, co patří všem? Nebo jsme jen rezignovali na představu, že veřejný prostor může být krásný, čistý a důstojný? Na vině vlastně nejsou tolik graffiti a jeho autoři, jako ti, kteří poničení prostoru nebrání, jen platí miliony, a to i z našich kapes! Nepřítelem je lhostejnost a bezbrannost. A té máme víc než dost...