Opravdu škoda slov...

Po zhlédnutí výstavky „slov škoda“, jsem byl sice kapánek pohoršen, ale když si uvědomíte, že se jedná o konkrétní osobní-vnitřní obrazové výpovědi pacientů psychiatrické léčebny v Bohnicích, pak vám to dává smysl.

A pokud se ty „obrazy“ prodají, jeden cca 100 000 Kč, třeba se v léčebně něco opraví a bude všem lépe. Pacienti mohou všechno, proto nemohou utéct, proto je hlídáme…..

S tímto blaženým pocitem jsem se domníval, že uzavírám další z mnoha setkání se zajímavými jevy v naší soudobé společnosti, která se od covidu chová mnohem více divočeji, maje na paměti, že heslem doby je: Po nás potopa.

K. Kintera: „slov škoda“...i času, i materiálu, všeho...

Přišel ale šok. Pacienti se k těmto výtvorům nepřiznali! Byl jsem zmaten. Kdo, Pane Bože, mohl toto vytvořit, vystavit, a dokonce prodávat. Kdo mu to, Pane Bože, umožnil a ještě ho podporuje v tom, že je to dobré. Co jsme za společnost, když adorujeme to, co naše předchozí intelektuální společnost odmítala? ANO, odmítala a také za to zavírala. Tedy, pokud sprostě namalujete obraz či cosi a napíšete tam sprosté slovo. Morálně tím kazíte společnost.

Naživo je to ještě šílenější, nikomu to nepřeji!

Takže, proč to vzniklo? Někdo se chtěl vyzvracet ze svého postoje a využil toho, že má již jméno (protože i umí malovat) a řekl si, že vyzkouší ty blbce, kteří si to za ty peníze koupí a budou to doma obdivovat? Takže výsměch snobům? To bych bral. Ale, pokud se tomu má říkat umění a umění může i vychovávat, pak je to dezolátní konec kultury.

...umění? výsměch? nemoc?

A kde hledat viníka? V autorovi? To ani NE. Ve společnosti! Ta rozhoduje, kdo bude slavný a kdo nebude. A není to vždy o tom, že někdo opravdu umí, ale o tom, kde kdo koho má? Ale! V čase uměleckého vyprázdnění hledají donátoři objekt svého finančního zájmu - a dokážou si k němu vytvořit i umělce, aby bylo opět co prodávat a na čem vydělávat. Forem, jak vnutit světu, že právě toto je ten pravý a nově objevený umělec, je mnoho! Cesty jsou různé...

Za 100 000 Kč je to vaše...za kus!

Mlčíme a raději budeme obdivovat ohavnosti, než abychom řekli, že toto opravdu NE. Nepochopili jsme? A je vůbec co chápat? Chceme to chápat?

Doba již nemá co nabídnout, umění se úplně svléklo do naprosté nahoty. Cucáme si z prstů zbytky čehosi a říkáme tomu umělecká činnost. Rezavé dveře, pumpičku od kola a všechno, co najdeme na naší cestě za špetkou uznání. Tak šíleně po tom toužíme, že jsme schopni zaplevelit okolí výjevy svého absurdna. A proč? Protože je společnost potřebuje, aby udržela dojem kulturnosti národa, který se stále více propadá do náručí kýče.

Společnost je na scestí

A tak díky nedostatku exhibice, narcismu a drzosti nehalíme svět do krásnějšího bytí. Jen trpíme ve sféře neukojených jedinců, jejichž obnažená těla nám tato naše divná společnost denně předhazuje k násilné konzumaci.

Co je víc? Romantický obraz krajiny v bouři, po lovu koupající se Diana, procítěné výjevy lásky a sounáležitosti spjaté s vírou či hrdinstvím, nebo ponožky a hovno? Chceme se denně dívat na „hovno“ a denně se do zblbnutí ptát „Proč“? Být stále znepokojen a drásat si nervy neklidem, nebo sledovat krajinu a snít a přemýšlet o krásném příběhu, o tom, jakou bychom chtěli mi poznat krajinu, co cítit, jakou ženu vnímat...

Umění se v hrobě obrací...

Řítíme se do propasti hnusu a nová generace bude ten hnus milovat. Hrajeme si na umělce a na znalce a krása nám utíká mezi prsty. Historie prý už byla, proč se jí inspirovat, moderní doba přece musí ukázat, že i ona něco dokáže. Bohužel opak je pravdou, nic nedokázala, jen do nás narvat pocit nejistoty a zmatku. Jsme si opravdu jisti, že dveře psychiatrických léčeben jsou zamčené…..???

Ze smutku křičím nahlas a přesto jen do svého nitra: Tisíce Kinterů jen za jednoho Watteaua, jen za jednoho Mánesa, jen za jednoho Slavíčka...