Ondřejský kříž zámku Veltrusy: Unikátní barokní architektura s vídeňskou inspirací.

Zámek Veltrusy je vzácným příkladem barokního umění, jak ve své původní podobě jako Lusthaus - letohrádek, tak i po provedených rozsáhlých stavebních úpravách.

Jeho unikátnost spočívá v tom, že se jedná o nejstarší dochovanou architekturu centrálního reprezentativního sálu s válcovým jádrem v exteriéru a bočními křídly ve tvaru ondřejského kříže.

Původ tohoto půdorysu sahá až do konce první poloviny 17. století k italským a francouzským vzorům, které Johann Bernhard Fischer z Erlachu vyšperkoval a rozšířil v návrzích městských paláců u Vídně na přelomu 17. a 18. století. Giovanni Battista Alliprandi pak přenesl odkaz této novátorské a módní architektury na české území. Nejstarší a ve své době jediný realizovaný návrh tohoto zvláštního půdorysu se nacházel u dnes již neexistujícího zahradního paláce Althan v Rossau u Vídně.

V roce 1704 pobýval obnovitel slávy svého rodu, Václav Antonín Chotek (1674-1754), několik týdnů ve Vídni. Z jeho deníku můžeme číst, že odcestoval z Úholic 7. července odpoledne a do hlavního města Rakouské monarchie dorazil 12. července. Domů se vracel 5. srpna.

S největší pravděpodobností navštívil také zahradní palác (letohrádek) hraběcího rodu Althanů v Rossau. Zda čerpal z tohoto místa inspiraci k výstavbě veltruského zámku sám Chotek či projektující architekt, se již nedozvíme. Nicméně, podoba obou staveb je až zarážející.

Původní podoba althanského zahradního paláce

Veltruský zámek s průchozí salou terrenou nás i po třech stoletích stále fascinuje svou nekompromisní elegancí a dokonalostí. Jeho výjimečná architektura připomíná nezapomenutelné umělce své doby a zařazuje ho mezi skvosty 18. století na našem území.

Původní podoba veltruského zámku (jediná dochovaná kresba)

Historie stavby althanského paláce, vídeňské inspirace veltruského zámku, začala kolem roku 1687, kdy hraběcí rod Althanů zakoupil rozsáhlý pozemek v Rossau. Tato významná rodina také působila v Čechách a na Moravě, například ve Vranově nad Dyjí. Palác, původně nazývaný Althanský, byl pravděpodobně postaven mezi lety 1689 a 1693, ačkoli některé zdroje uvádějí až kolem roku 1700. Přesná identita hlavního architekta není stoprocentně potvrzena, ale Johann Bernhard Fischer z Erlachu byl pravděpodobně inspirací a Domenico Egidio Rossi mohl být výkonným architektem.

Stavebníkem paláce byl Jan Kryštof hrabě Althan (1633-1706), císařský komorník a lovčí. V roce 1706 palác zdědil po svém otci císařský válečný rada a generál jezdectva Gundakar Ludvík Josef hrabě Althan, který ho 30. června 1713 prodal městu Vídni. Palác zůstal po dobu pěti let nevyužitý, až v roce 1718 se našel nájemník na letní měsíce - kněžna Thurn-Taxis. Řada povodní na Dunaji odradila mnoho významných osobností od získání této nemovitosti.

Poté, co byla budova nějakou dobu prázdná, magistrát zde zřídil veřejné dunajské lázně a části zahrady u řeky byly opuštěny.

Teprve v roce 1754 byl palác prodán Johannu Georgu Schullerovi, bankéři a obchodníkovi, který v hospodářských budovách zřídil továrnu na kaliko. V roce 1776 Vídeňská matrika uvádí jako majitelku paláce Althan „vdovu“ Evu Barbaru Schullerovou.

V roce 1777 převzal podnik její syn z prvního manželství, privilegovaný velkoobchodník Johann Baptist Pouthon (1745-1816). Od roku 1792 byl baronem. Nechal rozšířit a modernizovat podnik, včetně výroby dopřádacích strojů v nově postavené hospodářské budově. Samotný palác sloužil výhradně k obytným účelům. Došlo k jeho úpravám, jako například odstranění barokního dvouramenného schodiště, a přestavbě barokní zahrady na anglický park.

Majetek zdědili synové Johann Baptist a Karel v roce 1816. Poté, z poloviny, přešel do vlastnictví dcery Johanna Baptista mladšího a nakonec se dostal do výhradního vlastnictví Karla (31. března 1845), který zemřel 25. května 1863. Ten jej odkázal synovi Rudolfovi. Několik potomků Johanna Baptista svobodného pána Puthona (Pouthona) se také vyznamenalo v rakouském obchodu, vládě, kultuře a vojenství.

Althanský zahradní palác kolem roku 1860

V průběhu výstavby Franz-Josefs-Bahnhof (Vídeňské nádraží Františka Josefa), kdy se z výletní lokality Rossau postupně stávala městské čtvrť, byl palác v roce 1869 zbořen. Dne 23. června 1870 byl zahájen provoz na trati Vídeň-Eggenburg a 4. června 1872 byla provizorní stanice nahrazena nynější nádražní budovou.

Zahradní palác Althanů měl příčně oválný centrální pavilon a čtyři radiálně připojená křídla s půdorysem ve tvaru ondřejského kříže. Mezi dvojicemi křídel na podélné ose se nacházely oktogonální spojovací krčky. Na rozdíl od původního veltruského zámku měla boční křídla paláce Althanů delší délku a byla rozdělena na dva pokoje, stejně jako později rozšířený veltruský zámek. Spolu s centrálním pavilonem byla křídla opatřena plochými střechami a sochami. Klasické zastřešení paláce bylo realizováno až v 19. století.

Zámek Veltrusy kolem roku 1800

Stavební podobu veltruského zámku můžeme najít v Čechách na zámku Liblice, který je prvotní stavbou J. B. Alliprandiho tohoto typu. Jedná se však o budovu půdorysu písmene „H“, kde přízemní sala terrena není průchozí. Obdobnou architekturu nalezneme také u loveckých zámečků Karlov a Diana, stejně jako u fary v Tuklatech. Architektura ondřejského kříže je zastoupena v Evropě pouze v případě dnes již neexistující podoby francouzského zámku Malgrange a dochovaného komplexu královského paláce „Palazzina di Caccia di Stupinigi“ v Itálii, postaveného až v roce 1733. Italský palác má ovšem ústřední prostor hlavní budovy oválný, což činí veltruský zámek s centrálním válcovým jádrem jedinou existující architekturou tohoto typu na světě.

Půdorys althanského zahradního paláce

Půdorys veltruského zámku

Autor návrhu paláce Althanů Johann Bernhard Fischer z Erlachu (1656-1723) byl dvorní architekt tří císařů a prince Evžena Savojského. Patřil mezi nejvlivnější rakouské architekty vrcholně barokního období, jehož význam zasáhl a nasměroval celou střední Evropu. V roce 1696 byl povýšen do šlechtického stavu. Jeho práce ovlivnily, především prostřednictvím G. B. Alliprandiho, vývoj architektury v zemích Koruny české a tvorbu původně zámeckého letohrádku ve Veltrusích. Jeho nerealizované dílo zahradního paláce pro knížete Liechtensteina ve Vídni, mělo vliv na Alliprandiho návrh na zámek v Liblicích. Fischer z Erlachu se stal, mimo jiné, hlavním propagátorem nových architektonických tvarů staveb, kde se do popředí dostává ústřední válcové jádro na půdorysu kruhu či oválu, ze kterého vystupují boční křídla. Jeho dílo spojuje tradice římského baroka s francouzskými klasicizujícími tendencemi, což významně dokazuje stavba císařského zámku Schönbrunn ve Vídni. Byl uznáván také jako medailér, dekoratér, sochař, kreslíř a teoretik umění. Zanechal stopy nejen ve Vídni, Salcburku či Praze (palác Clam-Gallas), ale také ve Vranově nad Dyjí (Sál předků, kaple, konírny), Jaroměřicích nad Rokytnou (zámek) a Lednici (čestný dvůr, konírny). Další jeho stavby jsou například zámeček Neuwaldegg a zámek Niederweiden.

Giovanni Battista Alliprandi (cca 1665-1720), s největší pravděpodobností autor zámku ve Veltrusích, byl vynikající barokní architekt italského původu, který působil v Čechách. Vedle Jana Blažeje Santini-Aichela a Kryštofa Dientzenhofera je nejvýznamnějším českým vrcholně barokním architektem. Byl značně ovlivněn vídeňskou architekturou své doby, a to Domenicem Martinellim a Johannem Lukasem von Hildebrandtem. Významný vliv na jeho tvorbu měl Johann Bernard Fischer z Erlachu, jehož osobité, vrcholně barokní pojetí architektury přenesl Alliprandi do Čech - zejména při koncipování zámeckých a palácových staveb s ústředním sálem oválného půdorysu. Tvořil především v Praze, středních a východních Čechách. Alliprandiho stavby vždy dosahují vysoké umělecké úrovně v koncepci i v detailu. Zejména jeho zámky v Liblicích (hrabě A. J. Pachta z Rájova) a ve Veltrusích (hrabě V. A. Chotek), palác Přehořovský (Lobkovický) s výrazným zahradním průčelím a jeho centrální kostely v Benešově a v Kuksu zůstávají trvalou hodnotou českého vrcholného baroka. V roce 1690 je prvně doložen v Čechách, nejprve jako polír při stavbě poutního kostela na Chlumku u Luže. Od roku 1697 žije trvale v Praze, kde se stává stavitelem hraběte Heřmana J. Černína s ročním platem 600 zlatých. Dalšími významnými zaměstnavateli se pro G. B. Alliprandiho stávají František Karel hrabě Přehořovský, majitel konopišťského panství, hrabě František Antonín Špork, císařský komorník, tajný rada a místodržící, hrabě Jeroným Colloredo a hrabě František Václav Trautmannsdorf. Později staví či přestavuje řadu šlechtických paláců a domů i kostely řádu piaristů. Roku 1706 je jmenován c. a k. vrchním stavitelem pražského opevnění. V roce 1709 se stává měšťanem na Malé Straně v Praze a staví si vlastní dům v Ostruhové (dnes Nerudově) ulici. V posledních letech života působil jako stavební mistr při stavbě sv. Petra ve Vídni.