Konec poctivého muzejnictví v Čechách?

Kdyby to udělalo malé děcko, dostalo by na zadek. Udělalo to ale Muzeum hlavního města Prahy, chcete-li, Muzeum Prahy, a stálo to nejspíš 340 milionů korun!

50 milionů korun za první patro digitální a interaktivní expozice a dalších 290 milionů korun za budovu, kterou ani nesmíme vidět, aby se prý uchovala pro další generace! Částky uvádí časopis Náš Region. A já jen dodám, že se jedná o peníze i nás daňových poplatníků!

Nové stránky hovoří za vše. Jsme tu pro všechny...

Muzeum Prahy už bohužel není muzeem. Zdegradovalo na cosi pouťového a snaží se nám namluvit, že jde o výstavní bombu evropského významu. Z historické budovy se stala mírně kýčovitá, moderní době podlézající komerční atrakce. Před zraky návštěvníků byly ukryty nejen historicky cenné místnosti s malovanými stropy, ale především prakticky všechny exponáty z minulých let — patrně proto, aby se ještě více navýšil náskok uložených předmětů v depozitáři, možná už v poměru 70 % ku 30 %.

To, co dnes vidíme, je absurdně rozstříhaný Langweilův model, doplněný neustále blikajícími diodami, které narušují pohled na toto mimořádné dílo. Z dvanácti panelů by některé nepoznal ani rodilý Pražan. Z výšky, jak pták, se již na toto mimořádné dílo nepodíváme — zastaví nás skleněný tubus. Místo celku jen chaos. Žádné CD s procházkou ulicemi, jak tomu bylo dříve, se již nekoná. Nekoná se ani virtuální přelet nad Prahou pomocí speciálních brýlí, který zde býval k vidění.

Staré a nové. Hodnota a kýč. Prý Grifo, ale na střeše je lev...

Nemyslím si, že by pan Langweil chtěl vystavovat svůj model po kouskách. Domnívám se, že jeho záměrem bylo ukázat veřejnosti Prahu i v jejím monumentálním a vrstevnatém urbanismu.

To, co se odehrává v dalších místnostech, je typickou ukázkou zoufalství současného českého muzejnictví pod pojmem kreativita. Neschopnost „prodat“ to skutečně hodnotné, co instituce má, a místo toho snaha historii znásilnit do nevzhledných videokreseb, které před návštěvníkem ožívají s marnou snahou vysvětlit něco, co je nakonec stejně nečitelné. Jako autor čtyř realizovaných výstav, které zahrnovaly exponáty, texty i prostorovou a obsahovou kompozici, si troufám říci, že nynější prostory Muzea Prahy působí sterilně, temně, prázdně a promarněně.

Současní představitelé muzea však udělali jeden chytrý tah: vstup je zdarma. Tím se vyvarovali obav z nízké návštěvnosti a mohou se chlubit vysokými čísly.

Místo smysluplného statického i multimediálního využití původních maleb, grafik a historických fotografií Prahy se vyhazují miliony za zkreslené obrazy „dávných časů“, za jakési video-“skřeky“, které ve své marné snaze o domnělou přesnost vytvářejí spíše zmatek a nepravdy v lidských hlavách. Člověk je tak odtahován od reality a skutečné historie do světa podob, jež nikdy neexistovaly. To už není výchova ani poznání, nýbrž podivná a, doufejme, že necílená demagogie.

Na kusy...foto Muzeum Prahy.

Zmizel i prodej krásných dokumentních knih. Šatna se šatnářkou se proměnila v řadu skříněk s nápisem „euro“ pro vhození mince.

Kdo chce zábavu, ať vejde. Snad mu to bude stačit. Kdo chce něco víc… ať si najde jiné opravdové muzeum.

Položme si ale otázku: jaký úkol má dnes, v této zvláštní době, muzeum plnit? Má skrývat hodnotné předměty před návštěvníky a nabízet prázdné pouťové atrakce? Nebo má nabídnout opravdový pohled na minulost a umožnit nám dotknout se historie — a tím si jí i více vážit, nechat se jí obohatit?

Postup nového vedení muzea uráží všechny, kteří s láskou a respektem opečovávali hodnoty naší minulosti a po generace budovali expozice, jež vzdávaly hold nejen dějinám, ale i lidem, kteří vystavované předměty vytvořili. Stejně tak těm, kteří je pro muzeum dokázali získat nebo je dokonce ze svých vlastních prostředků darovali a zaplatili.

Jak by se asi cítil každý z nás, kdyby muzeu daroval vzácný historický předmět, který měl po generace své pevné místo v rodině? Po zralé úvaze by se rozhodl, že jeho smysluplným vyústěním je stálá muzejní sbírka — místo, kde bude veřejně vystaven, naplní svůj účel a bude lidem přinášet radost. A pak by přišlo nové vedení muzea a předmět by skončil odložený v depozitáři, mimo zrak veřejnosti, zbavený příběhu, významu i smyslu, pro který byl darován.

Chceme vidět barokní sekretář, tichého svědka své doby, kus dřeva a řemesla, v němž se zrcadlí myšlení barokního člověka i ruka umělce, který jej stvořil. Nejde jen o kus nábytku, ale o otisk času: o předmět, kde se psaly dopisy, vedly účty, kudy procházela mnohá tajemství.
V jeho mistrovských tvarech stále žije řád světa, víra v hierarchii, smysl pro krásu i pracnost, která dnes mizí. Prošel staletími, aby nám vyprávěl svůj příběh a připomněl, odkud přicházíme. Nechceme neosobní komiks, za nímž se odborníci zoufale snaží skrýt skutečnost plagiátem.

Naštěstí v Muzeu Prahy stále zůstávají kvalitní výstavní expozice, jako např. v domě U Zlatého prstenu. Jedna organizace, dva přístupy. Na samém konci prohlídky pak na vás čeká opravdová třešnička na dortu: Praha 1606 – multimediální pohled na Prahu Rudolfa II.
To je ta poctivá kurátorská práce s rozmyslem, pokorou a znalostí věci, nikoli s bezhlavým sypáním přehršle nezralých třešní na dort. Vzpomínám i na jednu příležitostnou výstavu v tomto domě věnovanou Stínadlům a Rychlým šípům. To byl opravdový zážitek. Tímto bych rád vzdal hold bývalé paní ředitelce muzea i všem, kteří tyto smysluplné a promyšlené výstavy připravovali. Mezi ně také rozhodně patřily výstavy o pražských biografech či kavárnách v hlavní budově Na Florenci.

Bylo by dobré vyzvat opravdovou odbornou veřejnost, aby vytvořila morální petici a v ní zazněla i slova o reinstalaci této nové expozice. Problém je ale v tom, že je na ni zatím příliš brzy. Teprve až bude zavedeno vstupné, bude možné bilancovat a něco skutečně řešit. A pokud bude návštěvnost špatná, bylo by správné z toho vyvodit důsledky.

Zatím mají pofidérní trumfy v rukou ti, kteří se dopustili tohoto „kreativního násilí“ na poctivém muzejnictví.

Pokud dáme přednost zjednodušenému a zkreslenému výkladu historie před pravdou a autentickými svědky starých časů, ať už v podobě pramenů, památek a muzejních sbírek, hrozí nám, že se staneme hloupými otroky současného běsnění namířeného proti odkazu našich předků, a tak ztratíme kontinuitu s dějinami, které nás formovaly a přivedly do dnešní podoby světa.
S těmi dějinami, které nám jsou stále oporou, poučením i varováním.

P.S.: Přeji všem krásné chvíle v muzeích, které vás chytí za srdce!