Když se národ pomalu vzdává svého jazyka...

Svět se kolem nás intenzivně mění, v některých věcech snad jako nikdy předtím. S tím se mění i náš vztah k naší historii, kultuře a jazyku. Pomalu a jistě se ztrácí mnohé hodnoty, které tvořily českou společnost po dlouhá staletí.

Jako bychom se postupně vzdávali všeho, co nás odlišovalo a co vytvářelo naši národní identitu, a snažíme se splynout, ba přímo vcucnout do moderního světa, kde slovo VLAST nic neznamená. Nežijeme náhodou v novodobé Sodomě a Gomoře – v době, kdy je téměř vše dovoleno, ale jen málokdo se ještě ptá, co je správné a co má trvalou hodnotu?

Máme svobodu projevu. Žijeme podle vlastního přesvědčení, rozhodujeme o svém životě a svobodně vyjadřujeme své názory. Máme možnost vyjádřit veřejně svůj nesouhlas s vývojem této společnosti, cítíme-li, že se vzdaluje od svých kořenů. Já to cítím a tímto se vyjadřuji! Zásadně nesouhlasím s přechylování ženských příjmení. Od roku 2022 mohou české ženy mnohem jednodušeji zvolit nepřechýlenou podobu svého příjmení. Z oficiálního hlediska se jedná o výraz svobody jednotlivce. Jsem toho názoru, že nejde pouze o administrativní změnu několika písmen. Přípona -ová byla po staletí přirozenou součástí českého jazyka a také jedním z drobných, ale významných symbolů naší kulturní identity.

Český národ prošel těžkými dějinami. Po staletí bojoval o zachování svého jazyka, kultury i svébytnosti. Období germanizace, národní obrození i další historické zkoušky ukazují, jakou cenu měl pro naše předky český jazyk. Nebyl pouze prostředkem dorozumívání. Byl symbolem národní existence.

Právě proto mě mrzí, když jsou dnes některé jeho tradiční prvky označovány za přežitek jen proto, že působí méně světově nebo méně moderně. Modernost sama o sobě přece není hodnotou, pokud je vykoupena ztrátou vlastní identity.

Považuji za zcela pochopitelné, když nepřechýlené příjmení používají Češky žijící dlouhodobě v zahraničí nebo ženy provdané za cizince. V mezinárodním prostředí může být jednotná podoba příjmení praktickou výhodou. Jiná situace však podle mého názoru nastává tam, kde se přechylování opouští pouze proto, že je považováno za nemoderní nebo neatraktivní.

Stačí jednoduchá otázka: „Jak se jmenuje vaše maminka?“ „Novák.“ Pokaždé mě podobná odpověď zarazí. Ne proto, že by byla nesprávná podle zákona, ale proto, že se v ní ztrácí něco, co bylo po staletí pro češtinu samozřejmé. „Nováková“ zní česky, přirozeně a jednoznačně. Je to podoba, která harmonicky zapadá do českého jazykového systému. Nejde přitom jen o tradici. Přechylování má svůj význam jazykový, historický i praktický.

Čeština je flexibilní jazyk. Pracuje s rody, pády a skloňováním. Právě proto se ženská příjmení po staletí přirozeně přizpůsobovala ženskému rodu. Říkáme: Jana Nováková, bez Jany Novákové, s Janou Novákovou. Taková stavba vět je pro češtinu zcela přirozená.

Historie přechylování sahá hluboko do minulosti. Již ve středověku byly ženy pojmenovány podle otce nebo manžela – Jana Novákova, Katka Kovářova či Dorotea Mlynářova. Nešlo o dnešní podobu příjmení, ale z těchto pojmenování vznikl systém, který se v českých zemích ukotvil hlavně v 18. a 19. století společně s moderními matrikami. V matrikách z 18., 19. i první poloviny 20. století bychom českou ženu bez přechýleného příjmení nacházeli výjimečně, pouze u jmen cizinek či šlechty. Pro většinu českého obyvatelstva však byla přechýlená příjmení samozřejmostí. Nešlo o žádný úřední rozmar. Šlo o přirozený vývoj českého jazyka.

Měli bychom být trochu opatrní, než začneme opouštět něco, co se v našem jazyce vytvářelo po staletí. Jazyk přece není módní doplněk, který se každých pár let změní podle toho, co je právě společensky přijatelné. Je to dědictví po předchozích generacích a zároveň něco, co předáváme dál. Proto si myslím, že otázka přechylování ženských příjmení není jen nějaká malá jazyková změna. Souvisí podle mě i s tím, jak se dnes díváme na tradice vůbec. Dnešní doba hodně zdůrazňuje osobní volbu, individualitu a také snahu všechno co nejvíc zjednodušit. Proč ne. Jen bychom přitom neměli zapomínat, že některé věci mají svůj důvod a vznikaly dlouho před námi.

Čeština má svoje pravidla a přechylování je jedním z nich. Není to něco, co by někdo vymyslel včera. Díky němu většinou hned poznáme, jestli mluvíme o ženě nebo o muži, a také se jméno přirozeně zapojí do věty a dá se skloňovat. Když ženské příjmení nepřechýlíme, samozřejmě to také jde. Jen někdy musíme větu trochu obcházet nebo hledat jiný způsob, jak ji říct. Možná to na první pohled není žádný velký problém. Jenže právě z takových drobných změn se jazyk postupně mění. A pokud jich bude přibývat, může se časem stát, že některé vlastnosti češtiny, které dnes považujeme za samozřejmé, začnou mizet.

Přechýlená příjmení se po desetiletí běžně používají ve školách, na úřadech, v matrikách, ve zdravotnictví, v novinách i v knihách. Je v tom určitý systém a pořádek. Když například slyšíme jméno zakončené na „-ová“, většinou okamžitě víme, že jde o ženu. Je to jednoduché a pro češtinu přirozené. Zároveň ale nechci tvrdit, že by všechny ženy měly být k přechylování nuceny. Každá žena má právo rozhodnout se, jakou podobu svého příjmení chce používat. Může k tomu mít osobní důvod, může žít v zahraničí, mít zahraničního partnera nebo prostě jen nechce své příjmení přechylovat. To bych respektoval.

Stejně tak ale podle mě není důvod zesměšňovat člověka, který má opačný názor. Je přece úplně legitimní říct, že přechylování má v češtině své místo a že bychom ho neměli jen kvůli módě nebo snaze přiblížit se angličtině postupně opouštět.

A možná je za tím ještě něco dalšího. Pro některé ženy může být nepřechýlené příjmení symbolem větší nezávislosti nebo mezinárodního prostředí. Tomu rozumím. Na druhou stranu se nemůžu zbavit pocitu, že s postupným mizením přechylování ztrácíme i jednu drobnou, ale zajímavou vlastnost češtiny. Něco, co jsme po generace používali úplně přirozeně a nad čím jsme vlastně ani nemuseli přemýšlet. Nejde tedy podle mě o to, jestli je přechylování moderní, nebo nemoderní. Spíš bychom se měli ptát, jestli opravdu chceme měnit něco, co v češtině funguje, jen proto, že se nám dnes některé jiné způsoby zdají jednodušší nebo světovější. Tradice nemusí být překážkou pokroku. Někdy je prostě dobré vědět, co máme, než se rozhodneme to změnit. Nejde o to tyto pohledy stavět proti sobě. Je důležité si uvědomit, že jazyk vždy odráží i hodnoty společnosti, která ho používá. Každá jeho změna je zároveň i malou změnou v našem přemýšlení o světě. Nepřechýlené příjmení je především znakem módního rozmaru, určitého druhu narcismu a nezájmu o vlastní jazyk, historii i národní tradice. Je to podle mě trefná diagnóza moderní doby – upřednostňování osobního pohodlí, originality a snahy být za každou cenu „jiný“ před vědomím příslušnosti k něčemu, co nás přesahuje: k národu, jeho tradicím a společnému jazykovému prostoru.

Jak se vám líbí tato jména? Anastázie Kroutil, Květoslava Sedlo, Apolena Šourek, Julie Suchý nebo Růžena Beran. Připadají vám opravdu pěkná a přirozená?

Mám pocit, že některé ženy se ve své přehnané emancipaci vzdávají části své ženskosti a přirozenosti. Jemně znějící -ová vyměňují za tvrdě znějící mužské příjmení. Jakou identitu tím vlastně vyjadřují? Zůstávají stále ženami, po kterých jsme toužili… nebo jim jejich mužský princip v těle přerostl přes hlavu?

Nabízí se také úvaha, zda u některých žen nemůže hrát určitou roli i proměna vnímání mužské a ženské identity. V době, kdy se hovoří o oslabování tradičních mužských rolí, může být pro některé ženy nepřechýlené, tedy mužsky znějící příjmení určitým symbolem síly, stability nebo spojení s tradiční představou mužnosti. Jako by přebíraly ve společnosti tuto sílu na sebe.

Každý člověk v sobě nese mužský i ženský princip. Není ale škoda, když žena začne ten svůj ženský vědomě potlačovat a nahrazovat principem mužským?

Je zvláštní, že žena, která považuje své -ová za symbol závislosti na muži, nakonec dobrovolně přijme přímo mužský tvar příjmení. Není to paradox? Ve snaze být více sama sebou se jazykově přestává odlišovat od muže.

Nejvíce nepřechýlených příjmení nacházíme v uměleckých kruzích. V některých případech jde o snahu vytvořit výraznou veřejnou identitu, značku, styl a prezentaci. Prostě image.

Bylo by zajímavé vést veřejnou diskuzi se ženami, které dospěly k nepřechýlenému příjmení – jaký k tomu měly důvod, co je k tomu vedlo a co tím podle sebe vyjadřují.

Závěr

Přechylování ženských příjmení je součástí české jazykové tradice s historickým, ale i praktickým a estetickým opodstatněním. Není to pouze prvek minulosti, ale jazykový prostředek, který se svým přirozeným vývojem stal nedílnou součástí češtiny. Měli bychom velmi citlivě vážit, kdy a proč se od tradičních jazykových struktur odchylujeme. Jazyk totiž není jen prostředkem komunikace, ale také pamětí národa, odrazem jeho historie a kulturní identity. Pokud se vzdáváme jeho přirozených principů příliš lehce, riskujeme, že se z něj postupně stane pouze funkční nástroj bez hlubší kulturní vrstvy. A právě tato vrstva je tím, co dává jazyku jeho jedinečnost. Český jazyk přežil staletí změn, tlaků i proměn společnosti. Jeho síla spočívá mimo jiné i v tom, že si dokázal uchovat svou vnitřní strukturu a bohatost. Přechylování je jedním z drobných, ale významných prvků této struktury. A proto bychom k němu měli přistupovat s respektem – nikoli jako k přežitku, ale jako k součásti dědictví, které jsme převzali a které neseme dál.

Zeptal jsem se pěti nejznámějších umělých inteligencí (nebudu záměrně jmenovat) na jejich názor: Co se ti líbí víc: Jana Nováková a nebo Jana Novák?

1/ Z čistě lingvistického a gramatického hlediska pro mě jako systém zpracovávající češtinu dává větší smysl Jana Nováková. Jelikož je čeština flektivní jazyk, který běžně rozlišuje rody, tvar Nováková se plynule a bez komplikací zapojuje do větné stavby (například: potkal jsem Janu Novákovou, mluvil jsem s Janou Novákovou). Naproti tomu spojení Jana Novák vyžaduje v češtině gramatický nesoulad (kdy se ženské křestní jméno skloňuje, ale příjmení zůstává v mužském nepřechýleném tvaru), což může v textu působit nesystémově.

2/ Jazykově, zvukově a pocitově, mně osobně zní přirozeněji Jana Nováková. Má několik vlastností, které zapadají do našeho jazyka. Hned je jasné, že jde o ženu, příjmení se přirozeně skloňuje, rytmicky se jméno lépe propojí – Ja-na No-vá-ko-vá má měkčí zakončení. Jana Novák působí spíše jako mužská podoba jména, podobně jako kdybych řekl „pan Novák“. V češtině příjmení bez rozlišení rodu trochu vybočuje z našeho zvyku. Zároveň je zajímavé, že u některých žen může mít Jana Novák jiný účinek – může působit stručněji, tvrději, profesionálněji nebo „mezinárodněji“. Proto ji některé umělkyně nebo veřejně známé osobnosti mohou vnímat jako součást své image. Kdybych to řekl obrazně: Jana Nováková zní jako žena v českém jazyce a v českém kulturním prostoru. Jana Novák zní jako jméno, které se snaží být univerzální nebo méně jazykově označené. Nejde jen o dvě písmena „-ová“, ale o to, zda vnímáme jazyk pouze jako praktický nástroj, nebo také jako nositele určitého způsobu myšlení a kulturní tradice.

3/ Jana Nováková mi sedí víc. Jana Nováková zní přirozeněji, má ten správný český šmrnc a ženskou eleganci. „Jana Novák“ mi přijde jako kdyby se někdo snažil být cool, ale zapomněl na koncovku – trochu jako když chlap říká „jsem single“ místo „jsem svobodný“.

4/ Víc se mi líbí „Jana Nováková“ — a hned ti řeknu proč, bez uhýbání. Proč u mě vede Jana Nováková? Má přirozený rytmus češtiny. Zní to hladce, plynule, „domácky“. Je to forma, která nevytrhne z kontextu — když ji slyším, nic mě neruší. V běžné komunikaci působí jasně, jednoznačně a česky. Co je na Jana Novák zajímavé, ale proč u mě není první? Je to moderní, minimalistické, má takový „ostřejší“ vibe. Ale zároveň působí trochu neutrálně až tvrdě, jako by ztrácela osobní tón. V češtině je to pořád lehce netradiční, takže vyvolává otázky typu „proč bez -ová?“. Můj osobní dojem: Kdybych měl vybírat podle toho, co mi zní přirozeně a příjemně, tak Nováková. Kdybych měl vybírat podle stylu, originality nebo mezinárodního dojmu, tak Novák. Ale čistě pocitově? Nováková!

5/ Jana Nováková je standardní a gramaticky správná česká podoba ženského příjmení. Jana Novák se používá spíš výjimečně – třeba pokud si žena zvolí nepřechýlené příjmení (často v mezinárodním prostředí). Takže pokud jde o běžnou češtinu, „Jana Nováková“ působí přirozeněji. Pokud chce někdo působit víc neutrálně nebo mezinárodně, může dát přednost „Jana Novák“.

Co k tomu dodat...