Jen tak, prostě taková úvaha o smutném dnešku...

Myslím, že by se naše republika měla jmenovat jinak. Ne Česká republika nebo fádně „Česko“, ale zkráceně – jako dříve, jen s trochou více slov. Tedy: ČDKR! Nic vám to neříká? No přece: Česká developerská konzumní republika.

Bohužel dnes nejsme ničím jiným. Developeři obkličují naše velká města odpornými skladovými halami a super hypermarkety v okruhu třiceti kilometrů kolem dokola. Česká krajina trpí a je hyzděna. Karel Hynek Mácha i Josef Mánes by svou zemi už nepoznali. A vše pro kšeft, pro prachy. Nic víc, nic méně.

Vesnice už nejsou těmi starými, dobrými, malebnými vesnicemi. Historické domky a domy jsou znásilňovány zateplováním a mění se v lego stavby. Jeden dům z deseti na vás ještě dýchne architektonickou krásou, ostatní dusí plastová okna, absurdní barvy fasád a mnohdy i střech. Lidé ztratili vkus. K takto zprzněným domům se přilepují satelitní mini paneláčky – jeden jako druhý, všechny stejně ošklivé. Dali jsme jasné sbohem kvalitnímu urbanismu, malebnosti a kráse. Vracíme se domů, do staveb, jejichž hlavní fasádu tvoří malá okénka z koupelny a WC. Zahrady si chráníme betonovými ploty, přes které nikdo nesmí vidět. Rveme do země bazény, které využijeme jen párkrát za rok, ale jsme „in“.

Stali jsme se součástí konzumního kolotoče. Žijeme z hypoték a modlíme se, abychom měli práci až do důchodu. Máme nervy, žijeme na prášcích a snažíme se to zakrýt pokusem o blahobyt. Jenže těch necelých horních deset tisíc lidí nás stejně jednou dožene a s klidným úsměvem nám řekne: Moc nemyslete. Makejte. Jste tu pro nás.

A možná jednou zjistíme, že ta naše absurdní česká inflace byla uměle vytvořená pány developery i politiky, kteří nás mají v šachu. Radujeme se ze slev v marketech, které na nás nalíčili ti bohatí a bezstarostní. Nakupujeme u muslimů a Vietnamců, protože české obchody zlikvidoval čas, a pochvalujeme si, jak je kebab úžasný a Vietnamci pracovití. Už se ale neptáme, kam odcházejí zisky, kam plynou daně a co zůstává doma. Mozky nám systematicky gumují Mekáče, Starbucksy, Trdlokafe, Bubblify a další agresivní produkty vyprázdněné západní pseudokultury. Invazně se roztahují i po historických centrech, kde bez respektu vytlačují původní charakter míst a mění je v uniformní kulisu konzumu. Jsou i na Pražském Hradě!

Jako národ jsme selhali. Nemáme vůdce, jen podivného mentora – Evropskou unii. Když se někdo jako Robert Fico či Viktor Orbán pokusí hájit národní zájmy, označíme ho za šílence.

Ztratili jsme pouto k národu. Sešli jsme z cesty, která vedla naší krásnou barokní krajinou – krajinou, kterou dnes dokážeme už jen ničit. Odešli jsme do měst a „žijeme“ prapodivným konzumem.

V celé západní Evropě je už dobře pětadvacet milionů muslimů. V té Evropě, která má být evropská, kde mají žít Evropané a budovat své hodnoty. Jaké hodnoty přinášejí muslimové a Vietnamci? V dávných časech sem přijížděli např. italští umělci a zvelebovali naší zem nádhernou barokní architekturou, která je tu dodnes a činí nás kulturnějšími.

A co zůstane po nás, když architekturu našich měst a venkova ovládají developeři a na úřadech hloupé památkové odbory bez skutečných odborníků, kteří povolují bourat a hyzdit naše památky?

Co zbývá obyčejnému člověku? Radovat se ze zlevněného másla…? Už ani dál nedohlédneme?

Za socialismu bylo nájemné 300 Kč za stometrový byt. Dnes je to 30 000 Kč. Brali jsme 3 000 Kč, ale dnes nebereme 300 000 Kč – to jen páni developeři, kteří z naší země udělali cosi, co se vlastně ani nedá popsat. Stali jsme se jejich otroky. Platíme absurdní částky za byty, domy a nájmy… a držíme hubu.

Možná už bude pozdě, až zjistíme, že nám chybí český Orbán – někdo, kdo se postaví za české zájmy a řekne: Chceme politiky, kteří nebudou krást. Budou nám pomáhat. Sníží nájmy na rozumnou míru. Ochočí developery. Zamezí prodeji bytů překupníkům...

Nestyďme se říci, že jsme vlastenci. To není nacionalismus, jak se nám snaží někteří namluvit. To je opravdová a čistá láska k zemi, přírodě, památkám a historii. Nenechme si ji zničit, jak se tomu děje jinde.

Přivítejme takové migranty, jako jsme vítali v časech šťastnější Evropy – ty, kteří přicházeli z tohoto kontinentu pracovat, tvořit a obohacovat zemi svým umem a zkušeností. Ty, kteří nám byli i náboženstvím nejblíž! Takové, kteří chtějí být prospěšní, kteří přišli budovat, nikoli rozkládat; kteří respektují prostředí, do něhož vstupují, a chtějí se podílet na vytváření hodnotné české země.

Pojďme si zasloužit lepší Českou republiku, pokud nám má ještě co dát a my jí…

Stáří má v této době i své výhody. Peníze od státu, pokoru vůči našim předkům, kteří prožili světové války, zatímco my žijeme v míru, a také dobrý pocit, že už možná nezažijeme to horší, co teprve přijde.

A mladá generace? Žije s heslem „Po nás potopa“ – ne proto, že by chtěla, ale proto, že má pocit, že jí nic jiného nezbývá. Jejich dravost a sebejistota je někdy až nechutná. Národní identita je příliš nezajímá, rozpouští ji v obecné „evropskosti“. Nemají potuchu o historických a politických souvislostech – a vlastně je to ani moc netrápí a nezajímá.

Kobylky, sarančata a mandelinky bramborové vystřídala západní pseudokultura, která drtí vše, co jí stojí v cestě – především naše duše. Kdo nám přijde na pomoc? Blaničtí rytíři zaspali, čeští páni nechali své hlavy smutným dějinám a císař František Josef I. nedokázal včas předat svou říši tak, aby se proměnila v moderní a hodnotné Rakousko-Uhersko. Stali jsme se pohrobky podivného odkazu 20. století a nezřízenosti starých státních zřízení, která nepřišla na nic inteligentnějšího než si hrát na bohy a zotročovat předky těch, jejichž potomci nám dnes spolu s dědici tureckých invazí do Evropy přerůstají přes naše unavené hlavy. Znesvětili jsme tisíce obětí, které v bojích napříč staletími zachránily Evropu před její islamizací, do které se nyní bortíme...

Mezi Mělníkem a Liběchovem vyrůstá nová nákupní zóna. A co bude dál? Je tohle opravdu smysl života???