Chceme telenovelu a nebo historii?

Dnešní zámecké prohlídky mají poslední dobou jedno společné. Místo hlubšího poznávání slohových období a řemeslné krásy interiérů se stávají oslavou příběhů jejich majitelů – často na úkor uměleckého a historického kontextu.

Pokud chceme, aby naše generace zapomněla na umělecké hodnoty historie a zůstala uvězněna v sítích moderní doby, jednoduchosti, obyčejnosti a uniformity, pak pokračujme v nastaveném směru, který vede k prohlubování neznalosti o našich dějinách a o ztrátě souvislostí a síly propojení s dnešní dobou, naším každodenním životem.

Dnešní styl průvodcovství na zámcích často proměňuje historické objekty v pouhé turistické atrakce. Místo hlubšího poznání dostává návštěvník zjednodušené vyprávění plné osobních historek ze života majitelů panství-kdo koho miloval, kdo zkrachoval, kdo měl milenku. Přitom si málokdy uvědomujeme, že jsme na zámek přišli především kvůli jeho kráse, architektuře a okolní krajině. Co nás sem vlastně přivedlo? Byl to vzhled zámku, atmosféra místa, duch určité doby-nebo jen soukromý život jeho obyvatel.

Chaise longue? No a co?

Památkoví odborníci jako by předem rozhodli, že návštěvník nestojí o hlubší výklad, a tak mu místo skutečného poznání servírují jakousi zámeckou telenovelu, která často pluje ve vzduchoprázdnu, bez pevného ukotvení v konkrétním prostoru a atmosféře své epochy. Vše zůstává na povrchu, aby snad nebylo zatěžováno myšlení člověka dnešní uspěchané a přemodernizované doby. Nikdo se nás neptal, co chceme na prohlídkách slyšet. Dostáváme pouze to, co za vhodné považují ti, kteří památky spravují. Jsme snad v jejich očích nekulturními návštěvníky, neschopnými pochopit hlubší souvislosti?

Takový přístup je nejen neúctou k samotnému prostředí, ale především ke všem bezejmenným umělcům a řemeslníkům, kteří svou prací dokázali navždy oživit časy, jež nám dnes připomínají téměř pohádku. Právě oni by měli být skutečnými hrdiny zámeckých prohlídek-mistři, jejichž zručnost, fantazie a technická vynalézavost dokázaly vytvořit prostředí, kterému dnes říkáme „milieu“, tedy neopakovatelnou atmosféru doby.

Vždyť i v běžném životě dobře víme, jak silně na člověka působí umění a krásné předměty. Když si domů koupíme obraz, který nás svou atmosférou každý den oslovuje, nebo pijeme z oblíbeného šálku s malovanou krajinou, prožíváme dvojí vjem-praktičnost předmětu i jeho estetickou a citovou hodnotu.

A pak je tu umění chytrosti a praktičnosti. Geniální barokní sekretář, dnešními slovy vlastně „tři v jednom“. Psací stůl, komoda i skříňka na cennosti s tajnými skrýšemi. Nebo chaise longue, dokonalý kus nábytku umožňující pohodlně sedět i odpočívat vleže. Nemluvě o fascinujících barokních hodinách s množstvím funkcí či obrazech s integrovanými hodinovými mechanismy. To všechno nejsou jen „staré kusy nábytku“. Jsou to výpovědi o své době, o tom, jak lidé psali dopisy, uchovávali dokumenty, jak se měnil vztah k soukromí, jak pracovali se světlem, jaké druhy dřeva byly dostupné, jaké technologie ovládali tehdejší truhláři a hodináři, jaký estetický ideál společnost obdivovala.

Proč se dnes při prohlídkách tak málo dozvídáme o barokní monumentalitě, rokokové hravosti nebo klasicistním řádu? Proč nám téměř nikdo nevysvětluje dispozice zámeckých apartmánů, význam zahrad a parků či samotný důvod vzniku těchto sídel? Copak jsme nepřišli nasát vůni starého dřeva, akustiku sálů, intimitu komnat, neopakovatelnou atmosféru minulosti, prostor, které vídáme jen v pohádkách? K příběhům majitelů zámků dnes už často nedostáváme nic dalšího, právě onu autenticitu času a místa. A přitom právě o tom historický mobiliář je.

Barokní interiér z 18. století? No a co?

Stáváme se tak povrchními diváky epoch, které nám zanechaly nádherný sen o životě obklopeném uměním, jež člověka kultivuje, obohacuje a činí lepším. Místo obdivu ke kráse dřeva, porcelánu či vzácných kovů, proměněných rukama mnohdy anonymních mistrů ve skutečné klenoty, posloucháme jen příběhy lidí, kteří kolem těchto předmětů na okamžik prošli a navždy zmizeli v propadlišti dějin. Umění však zůstává. Přišli jsme tedy za uměním a nebo pomíjivostí lidského života?

Kdo by šel na obyčejnou louku poslouchat nesouvislé příběhy o dávno mrtvých lidech, kdyby tam chyběla samotná atmosféra místa? Na zámky přicházíme proto, že chceme „vstoupit do historie“ a pocítit ji v celé její šíři. Máme právo pochopit dobu, která předcházela té naší, a být hrdí například na to, že určitý kus nábytku vyrobil obyčejný řemeslník z vedlejší vesnice, že tyto slavné francouzské „Boulleovky“ byly módním a vysoce ceněným kusem významné epochy Ludvíka XIV., doby, která nechala postavit i tento zámek v Čechách, že tyto úžasně pracně zdobné dveře byly vyrobeny právě z dubu či ořechu, a proč tomu tak bylo.

Dříve se návštěvník dozvídal, jak náročná byla např. výroba lakovaného čínského sekretáře, jehož jednotlivé vrstvy laku vznikaly během plaveb po moři. Dozvěděl se, že empírový nábytek souvisí s dobou Napoleona, že biedermeier přinesl po válečných otřesech zklidnění života a rozkvět interiérové kultury a oděvní módy, proč vznikaly historizující slohy 19. století a čím je právě tento konkrétní zámek unikátní ukázkou určité architektonické epochy v celoevropském měřítku.

Průvodci tehdy návštěvníka nejen informovali, ale také kultivovali a vzdělávali. Odcházeli jsme hrdí na naše předky, na hodnotnou architekturu. Dnešní prohlídky někdy až příliš zavánějí jen adorací šlechty. Nikdo samozřejmě nepopírá její zásadní podíl na vzniku uměleckých děl. Bez mecenášství aristokracie by mnohá díla renesance či baroka nikdy nevznikla. Je však třeba připomínat i druhou stránku věci: dějiny umění netvořili samotní šlechtici, ale především geniální umělci, architekti a řemeslníci své doby.

Šlechta tvořila dějiny a po staletí si udržovala privilegované postavení, které jí zajistilo téměř „nesmrtelnou“ společenskou prestiž až do dnešních dnů. Ano, právě šlechta byla hlavním donátorem umění, a donátorství má nepochybně mimořádnou hodnotu. Ale, položme si otázku, jak by vypadala šlechtická sídla např. bez nevolnictví nebo konfiskací? Je tedy přímo nutné z mnoha důvodů nezapomínat především na samotné tvůrce uměleckých děl, na architekty.

Empirový sekretář? No a co?

Proto by prohlídky neměly hovořit jen o tom, který šlechtic si vzal neurozenou ženu nebo kdo s kým vedl milostný poměr, ale především o tom, jak umění vznikalo, čím bylo výjimečné, jakou hrálo roli ve své době a jak ovlivňovalo každodenní život i civilizační pokrok.

Domů si přece většinou nekupujeme portrét neznámého aristokrata, ale předměty, které jsou krásné, užitečné a každý den nás těší svou estetikou i promyšleností. A právě takové jsou staré sekretáře z ušlechtilého dřeva, nádherné hodiny, porcelán či další umělecké řemeslo minulých staletí.

Dnes jsem četl, že: „Moderním trendem ve světě je ukazovat památky skrze lidi a příběhy, protože návštěvníci jsou už přesycení instalacemi, které jsou si podobné jako vejce vejci“. Moderním trendem je dnes odtahovat lidi od skutečné historie, od hodnotných mobiliářů a dělat z nich poloviční vzdělance. To jim prý stačí! Mně ale rozhodně ne! A co Vám???

Omluva těm zámeckých sídlům, kteří se snaží návštěvníky i kultivovat a prosba na zbývající většinu, zkuste přidat do průvodcovských textů i kus umění a nedělejme z lidí jen povrchní stádo…