Mlha nad pevninou - první pokračování

Balíme, loučíme se a odjíždíme aneb jak naši rodiče neohroženě vyměnili dobré bydlo za holuba na střeše.

                                                                                                              Září 2012

Milí kamarádi,

Zdravíme Vás s celou rodinou ze střední Anglie, kam jsme se před pár dny přemístili. Naši doufají, že tady strávíme příjemný rok, který nás všechny obohatí. Moc rádi bychom všem napsali samostatný dopis, ale ve spoustě věcí bychom se opakovali, a tak věříme, že nám to odpustíte. Koho informace o nás nezajímají, tak je, prosím, nečtěte. Jsme v pořádku a zdravíme vás.

Ale k odjezdu samotnému. Táta vyrazil jako první. Do práce a připravit všechno pro náš příjezd. Máma měla zvláštní představu, že táta během týdne či dvou najde dům, ten pronajme  a my vyrazíme za ním.

Pro všechny neznalé, jako my tenkrát: pronájem domu v Anglii, je tak složitá operace, že máte pocit, že vám vlastně nikdo nic pronajmout nechce. Všechno je jak se slepičkou a kohoutkem. K pronajmutí potřebujete peníze na účtu, k založení účtu potřebujete smlouvu o pronájmu, ke smlouvě o pronájmu potřebujete minulou smlouvu o pronájmu …Prostě než pronajmete, buď se zblázníte nebo po někom skočíte, protože už několik měsíců bydlíte v hotelu nebo na ubytovně, bouchly vám saze a došly peníze.  Tady se ale někdo nahoře asi smiloval nad takovou prostotou, protože táta dům v tomhle rekordním čase fakt vybojoval a po dvou týdnech si přijel do Čech pro věci k životu nezbytné. Že těch pár našich drobností odveze autem než přiletí letadlo pro nás.

Když viděl zaplněný pokoj v přízemí, těkal očima mezi mámou, autem a hromadou krabic.  Pak se zavřel na záchod. Tak totiž řeší většinu sporů. Bylo mi tedy hned vcelku jasné, že se jeho představy o množství věcí, které bude transportovat do UK, od máminých trochu lišily. V zásadě ale co táta vyřadil, nacpala máma do auta ve chvíli, kdy si během balení odskočil, což ho pak po dojezdu pekelně namíchlo, ale neměl mámu po ruce, protože cestoval sám.  Máma zakoupila dvacet vaků na oblečení, ze kterých se dá, poté co se naplní oblečením, vyfouknout vzduch a tím se parádně zmenší. Trochu si zahysterčila, když brácha do jednoho pytle narval ségru, ale podařilo se jí zasáhnout dřív než nasadil hubici od vysavače do otvoru na pytli. Chtěl taky vyšáávat a žmenšováát. Pak si máma představovala, že jestli se ty pytle, kterými jsme auto napěchovali, cestou nějak poškodí a začnou se nafukovat, vytlačí tátu z auta ven během jízdy i se svačinou.

V autě s vyboulenou karosérií táta v sobotu ráno odrazil s povzdechem nad máminým přísným doporučením auto v žádném případě nikde neotvírat.

 Náš odjezd byl plánován na pondělí. Záhy po tátově odjezdu máma z vysílení onemocněla, v  noci nebyla schopna dojít ani na záchod a představa nějaké daleké cesty pro ni byla zcela směšná. Navíc během noci začalo být špatně i mně. Chvíli jsme se s mámou litovaly, ale nakonec zasáhla teta: „Pokud budete ještě chvíli čekat, neodjedete nikdy, všichni se prolejte Paralenem a vypadněte odsud !“ A tak se stalo.

A nyní se moc a moc omlouváme všem (a jejich naprostá většina), se kterými jsme se nerozloučili. Ačkoliv bylo stěhování do Velké Británie vedeno neposednou povahou mojí mámy, situaci nezvládala nejlépe. Ronila krokodýlí slzy i při pohledu na naše popraskané záchodové prkénko a neuměla si představit, že by si měla s někým opravdu na rozloučenou potřást ploutví. Naprosto ji rozhodila pondělní návštěva školy před odletem, moje loučení se spolužáky a slzy naší paní učitelky. Nic dalšího jsme nemohli riskovat.

Během pondělního odjezdového rána přišel od táty email. Po jeho přečtení zalehla máma s očima v sloup na klávesnici a nehýbala se. Pochopila jsem, že ji něčím nepotěšil. Napsal jí, že bohužel zapomněl doma telefon, ale že se večer uvidíme. Zvolil lehký tón, který měl v mámě vyvolat dojem, že se chystáme jet metrem z Florence na Černý most a cestou se stavíme pro půlku chleba k večeři. Máma ale musela vypravit dvouleté, čtyřleté a osmileté dítě, zakonzervovat dům a odjet na spoustu měsíců.  Samozřejmě, že se ho potřebovala ještě zeptat na tisíc věcí. Nešla jí například vytisknout ani letenka, což se dá považovat za zásadní věc, ale i to ustála.

Na letišti proběhlo všechno bez problémů. Jen ve chvíli, kdy máma seděla na záchodě a fakt se nemohla zvednout, ji dobrák brácha bez prodlení běžel nahlásit, že jsem vysadila malou ségru na vysokou římsu, odkud nemůže slézt a ji pro změnu nemůžu sundat.

V letadle mne při přistávání šíleně bolely uši a hlasitě jsem brečela na půl letadla. Do situace se vložila skupina nápomocných Japonek a všechny se mne snažily naučit  Valsalův manévr, tzn.  ucpaly si prsty nos a dělaly, že prstů smrkají a tak si profukují uši. Ve chvíli, kdy se ke mně přiblížila desátá Japonka a smrkala si do prstů na nose, rozeřvala jsem se tak, že zasáhla letuška a Japonky okamžitě rozehnala. Poté rozrazila dveře kapitánského kokpitu a štěkla tam něco ve smyslu „Scotte, okamžitě s tím sedni, Hiroko ti jde po kniplu!“.

A pak už jsme tam byli. Ale po tátovi ani vidu ani slechu. Stáli jsme před letištěm a s bráchou a ségrou jsme se k mámině hrůze vrhali na každého chlapa, který se mihnul kolem a volali „tati“.

Dům nás uvítal typickou vůní, kterou si prý máma z Anglie pamatuje, taková směs dlouho plesnivé podlahy, rozežraného natřeného zábradlí a vůně, která to má zamaskovat. Kupodivu tu bylo teplo. Vzhledem k tomu, že většina oken zde má jenom jednoduchá skla, padne na teplo v našem domě významná část tátových příjmů.

Probuzení do druhého dne bylo dost šílené – táta v čudu ve chvíli, kdy by ho člověk zase  jednou potřeboval, my tři děti, které rveme jak koně a dožadujeme se oblečení a snídaně. Máma se plouží u zdi s příšernou migrénou, na kterou se bezúspěšně snaží najít nějaký účinný lék. Všude haldy oblečení a nejrůznějších věcí. Kurník, kdo sem všechny ty krámy natahal? Nemáme hřeben. Copánky ze včera jsou fajn. Brácha, nikdo neví, kde máš čisté kalhoty, fleky neřeš. Holčičko malá, pro Tebe se něco najde, ten Hermelín rozpláclý přes celý zadek je hnusný.

Už v deset volá mámě táta a světácky ji poradí, ať jdeme do parku, že je nádherné počasí. Slyším, jak máma s ručníkem kolem hlavy chrochtá v posledním tažení do telefonu po anglicku  – chchmm.

Kamarádi, bojujeme, myslete na nás.

Všechny zdravíme.