Vojenské intermezo - 2. část * Jeden všední den mladého vojáka

PC – Hvězda . Hotovostní palebné postavení 251 Protiletadlového pluku ,2.palebná baterie , podzim 1984 *** Ráno na PC , budíček v šest a mazáci líně se převalující v postelích . Co na tom , že já musel být už v pět hodin na nohou, ale mě to nevadí . Pomoc kotelníkovy zatopit a připravit jídelnu na ranní tlačbu . A pak odchod do služby . V kuchyni umývám zbytky nádobí z večerního bufetu. Hranolky hore kopcom , všude bramborové slupky a pach spáleného oleje .No hlavně , že si staří psy – mazáci užili. Ćučo a hranolky . Večerní idyla , absolutní paradox. Někdy si říkám , jak to tady vůbec může fungovat . Plná bojová připravenost , vojáci starších ročníků nametení jak zákon káže. A teď s nimi začal chlastat i Vinco .Já jsem snad jeden z mála , který má střízlivou mysl . A taky hotovostní obsluhy v díře . Půl sedmé , dívám se z kuchyňského okna na protilehlý kopec . Za chvilku tam budu , vyfásnul jsem službu na hlásce u cesty .Horizont ozařuje podzimní sluníčko . Opravdu krásný den . Co asi dělá v Praze moje Alenka. Jak teď by bylo krásně na takovou procházku.Jenže od našich procházek nás dělí skoro 400 km a více jak 500 dní.   

 „Dozorčí, otevřete bránu.“. Zahlaholí z pootevřených dveří zástupce velitele baterie nadp.  Luzar . „Přivezli Vám snídani kluci“, dodal téměř otcovským tonem. Bodrý Moravák odněkud z Ostravska . Vrata přísně střeženého objektu se otevírají a dovnitř vjíždí vojenský ZIL. Jak ekonomické. Přivézt velkým náklaďákem pár várnic a balík novin . A hlavně poštu. Alenka nezklamala , její dopis mezi ostatními. Ona nikdy nezapomněla. Oddělil jsem si snídani a připravil se k odchodu . Ještě motouzem svázat pár kusů dřeva , do druhé ruky polní telefon a samopal přes záda . Frajersky . Jako mazák . Ještě že mě nevidí , jako mladý voják ho musím nosit na pravém ramenu , ale jak to mám vše pobrat !

         „Jirko , svezu Tě“, slyším z náklaďáku, usmívající řidič z první baterie. „Dík , já se projdu“, snažím se opětovat úsměv , ale nějak to nejde . z určitých důvodů to nejde . Ten má vojnu , jen se dívám za odjíždějícím kolosem . Přímo , jak by se dalo říci , „na volné noze „ .Posádkový řidič , to je terno . Proběhnul jsem ještě než se zavřela brána . Zvířený prach od zadních kol pomalu sedá na zem. Svoboda . alespoň na pár hodin co budu ve službě. Vykračuji si to cestou zničenou od pásových podvozků . Z kopce a do kopce . Jako v životě. Tedy alespoň v tom mém. Opravdu krásný den a sluníčko svítí na cestu .při takové procházce alespoň zapomenu na starosti. To byla zase noc . Mazáci se ožrali , a my museli lítat jak hadr na holi. A to je to tady ještě dobré, na PC je i pro mladé vojáky více klidu. Dole v kasárnách , peklo na zemi . Ani se vlastně netěším na návrat , až budem mít po měsíci střídání hotovostní baterie. Raději na to nemyslet. Jazykem přejedu rty . Už je to dobré . Včera večer ne! Dostal jsem ránu pěstí za to , že hranolky byli přesolené . Co na tom , dostala bych jí stejně , i kdyby nebyly . Důvod se vždy najde . Na druhou už  nečekám . Teče mi krev. Útěk do kotelny. Jsem šíleně unavená , jen si na chvilku trochu sednout . Jo sednout , usínám na uhlí . Vůbec nevím na jak dlouho. Cítím rejpnutí , uhelná lopata na mých zádech. „Čo tu robíš“, vojín Gruml , řiďič , kotelník a samozřejmě muj mazák .než jsem stačila něco říci , pokračoval. „Chodz hore , chodz spat, už je tuna klid“. Nevěřím vlastním uším. Žádná agrese , žádná facka za to , že se takhle zajebávam . Já se v těch lidech nevyznám. Jednou jsou zlí a podruhé zcela obrácení . Nechápu. „Charlie, cigárko nemáš“ ? „Jasně Milan“ , rozklepanou rukou podávám celou krabičku cigaret . Vytahuje jednu , zbytek vrací . „Čo sa tak traseš , máš bobky , hej ? . Nevím co odpovědět., jasně že mám . Jen přikývnu . „Chodz spat , a zítra ráno v pät zakuriš v kotli , hej“ ? . Přikývnu a odcházím. Mohla jsem odmítnout ? Mazákovy , který ukázal alespoň na chvíli svou lidskost. Stoupám po schodech . Už se vidím na bidle.

Všude je opravdu klid . Jen v kanceláři velitele baterie tiše šumí vysílačka . A Pepa z Ostravy , jeden z mazáků , kteří jsou v pohodě . Asi slyšel moje kroky . „Charlie , pojď sem“.. Vstupuji do místnosti . Malá místnost , které dominuje planžet , kde se zakreslují vzdušné cíle . „skoč mi pro pivo , mám ho ve skřínce . A poklusem . Ani ne za půl minuty jsem zpátky. Dvě skleničky na stole . Dáš si taky , ne ? Neodmítám . Pepa je suprovej člověk , řekl bych že z mých starých ten nejlepší . Za chvíli už usínám. Ráno moudřejší večera.

               Konečně jsem dorazil na hlásku. Mobilní buňka na muřích nohách stojící u silnice.první moje práce je zatopit. Jak je dobré , že jsem si vzala těch pár polínek , snad to vydrží. Včerejší služba zde nic nenechala. Ještě skočit do zahrádky na hrozny . Vedle buňky se nachází opuštěná zahrada z polorozpadlým plotem a domečkem uprostřed . Po stěně domku se plazí divoké víno . Je podzim , hrozny mají krásnou modrou barvu. A taky trpkou chuť. Natrhám plný ešus. Rozmačkat lžící a přidat cukr. Snad nejlepší džus jaký jsem kdy ochutnal.

Musí to mít asi taky hodně vitamínů. Takovou bombu můj organismus potřebuje.

Vracím se zpět na silnici. Z komínku se již pěkně kouří a uvnitř buňky je příjemné teplo. Stavím na čaj . Za chvílí , až se vrátím z obchůzky přijde k chuti. Pravý vojenský černý čaj. Sypaná čínská směs za korunu pade.

Moje náplň služby na hlásce je po dvou hodinách projít silnici do Velkých Těšan , zkontrolovat telefonní spojení z dolního stanoviště a vrátit se zpět . A pak ještě neformální služba. Odbočit z trasy a zaběhnout do obchůdku pro chlast . Mazáci zaůkolovali, riziko nesu já. Mám na to asi pět minut , aby mě na trase nezastihla nečekaná kontrola. To by bylo okamžité vystřídání. Vlastně jsem stále jednou nohou v kriminále. Stačí jen , aby projelo auto nějakého čičmundy ze štábu , a on si pak zkontroloval , jestli jsem ho zapsal. Celý den tato činnost . Zapisování projíždějících vozů Čas, typ, SPZ a směr cesty . Pomalu se zapisuje i to , jak jedou rychle a kolik sedí v autě lidí. Vše podezřelé hlásit. Opatření proti imperialistům. A jestli někdo pronikne, velitel kontrarozvědky , nprap. Kütraiber s vámi zatočí. Ono ani po tom maléru se není čemu divit. Před časem totiž , právě z tohoto místa natočila rakouská televize ÖRF kamerou s nočním viděním střídaní hotovostní baterie s přebíjením raket. No a pak tuto reportáž , prý s velkým úspěchem několikrát odvysílala na své televizi jako velkolepou noční show. Show byla taky v naších Armádních kruzích , protože za to padaly hlavy , avšak veřejnost , a to díky tomu , že jediný nejčtenější bulvár bylo Rudé Právo , se z pochopitelných důvodů nic nedozvěděla. Jako o ostatně dalších závažných věcech té doby.

V kamínkách to pěkně hučí , a voda v ešusu jde varem. Rozkládám na stole své propriety. Kromě svého konfidentního sešitu také vše co je potřebné k výrobě vojenských metrů . Nůžky , pravítko, redispero, tužku, modelářské barvy „Unicol“ , a středovou tyčku z čištění na zbrane, která se výborně hodí jako razník otvorů. A to hlavní , u stropu  za lištou schované prkno , a na něm natažené dva rozdělané metry . Zakázka od mazáků . tedy já až budu starej , já si svůj metr udělám sám. Vlastně si to ani te´d nedovedu představit , až odstřihnu prví dílek a pak další a další. A z každým dílkem blíž k mé milované Alence. Bez její podpory bych to tady asi nevydržela , A podpory rodičů.

Ze sešitu vypadl dopis d mé lásky . Otvírám obálku , známá vůně dopisního papíru. „Můj milý Jirko“. Na další řádky už nevidím , slzy v očích rozostřují vidění . Vše se splývá do světel tanečního sálu . A hudba a její pohled. Něžné pošeptání do ucha. jen pro mě. Miláčku , budu na tebe čekat . Jak kruté …..

Setkala jsem se z andělem …………….

……… pomalu otvírám oči , bílý strop , malá místnost , sluneční paprsky přes škvíry v zabíleném okně . Dvě postele a na jedné z nich já . A u mě sedící anděl . Upřené modré oči mě zkoumavě prohlíží . A dotek rukou . Začínám vnímat .

„Pane doktore , už se probral“ . Najednou plná místnost lidí . Komu patří ty pohledy ? Mě ?

Kde to proboha jsem ! Asi už v nebi .

„Sestři , zůstaňte u něho .“ „ Já musím informovat bezpečnost že se nám z toho dostal . A taky zavolat na útvar . To se divím , že se vojáci samy nestarají , kde mají svého svěřence ,“ ušklíbne se doktor  a možná by i pokračoval . Jen z dálky slyším jeho další slova . „ …takhle zacházet s lidmi“ .  

Jsem v nemocnici . Žádný anděl , zdravotní sestřička , oddechnu si . „Můžu se vykoupat ,“ říkám jí a ona na mě nevěřícně kouká . „Ležte , včera Vás sem přivezli , no přivezli , teď ležte v klidu . Můžu pro Vás něco udělat ?“ . Drží mě pořád za ruku , a já cítím , jak mi ten dotyk pomáhá překlenout mojí nemohoucnost .

„Proč jsem tady ?“ Snažím se získat alespoň nejakou informaci , co se vlastně stalo . „ Ne , teď ne , dám Vám injekci na uklidnění .

„Zavolejte domů , mámě , tátovi , Aleně ………..   znovu usínám . Jak je ten spánek milosrdný …….

DNE 26.12.1984  BYL NA INTERNÍ ODDĚLENÍ KROMĚŘIŽSKÉ NEMOCNICE PŘIJAT svob. JIŘI BROKEŠ VE STAVU , O KTERÉM LÉKAŘI DISKUTOVALI , ŽE JE NA HRANÉ SLUČITELNÉ SE ŽIVOTEM . BYL PRIVEZEN VE ŠPINAVÉM MASKOVACÍM STEJNOKROJI , S TĚLEM PLNÝM MODŘIN A VYRAŽENÝMY

ZUBY. DÍKY PROFESIONALITÉ LÉKAŘU , ZDRAVOTNÍCH SESTER A VLASTNĚ CELÉHO PERSONÁLU DOŠLO K ZOTAVENÍ . PŘEDPOVÍDALO SE , ŽE VOJNA PRO NĚJ KONČI . PO NOVÉM ROCE SE  ROZHODOVALO O OPERACI SRDEČNÍ VADY Z DĚTSTVÍ . I TO BY BYL IMPULS K UKONČENÍ VOJENSKÉ SLUŽBY . DNE 15.1.1985  SE DO CELÉ VĚCI VLOŽILA VOJENSKÁ POSÁDKOVÁ SPRÁVA , KTERÁ ZÁKAZALA CIVILNÍM LÉKAŘUM JAKÉKOLIV DALŠÍ KROKY . DNE 16.1.1985 BYL Z NEMOCNICE PŘEVEZEN DO VOJENSKÉ NEMOCNICE „HRADISKO“ V OLOMOUCI . VOJENŠTÍ LÉKAŘI NESCHLEDALI ŽÁDNÝ DÚVOD  K PŘERUŠENÍ NEBO UKONČENÍ SLUŽBY .

JIRKA UKONČIL VOJNU V PLNÉM DVOULETÉM ROZSAHU .

DOKUMENTACE K PŘIPADU JE PODLE DOTAZÚ NA PŘISLUŠNÁ MÍSTA SKARTOVÁNA ......

.....ALE VZPOMÍNKY NE .

Web. stránky  o mé vojenské službě  www.raketaci.wbs.cz