Sluneční moskyt / Kapitola I. / Karel Práce a jídlo

Obyčejné šílenství každodenního života

Sluneční moskyt Karel Práce se vrátil z práce. Pohodil kabát na psa a odbelhal se do kuchyně. Večeře, kterou mu manželka Josefína automaticky připravuje každý pracovní den v roce přesně na šestou, už byla na stole.

„Ahoj,“ pravil zkormouceným hlasem a simuloval přitom bolesti pravé kyčle. „Dnes jsem prožil další únavný pracovní den.“

Josefína kradmo pohlédla na falešnou bolestí zkrouceného muže, vytáhla z hrníčku sáček s čajem a ledabyle jej upustila do koše.

„Doufám, že k večeři nebude nic těžce stravitelného, byla by to moje smrt,“ vydral ze sebe Karel a drže se za kyčli se šinul ke stolu. Se sykotem se sesul na židli a zhluboka si povzdechl.

Josefína před něj postavila brokolicový salát, jáhlovou kaši, misku s rýží a jablečný mošt. Poprvé uchystala svému muži večeři tohoto ražení. Karel byl totiž odjakživa zastáncem stravy masité a tučné, kterou bůhvíproč považoval za zdravou. Žena si ovšem usmyslela, že zkusí manžela překvapit.

Karel otevřel oči, do té doby zaměstnané předstíráním křečovité uzavřenosti a začal je valit: „To se mi snad jenom zdá! Cožpak jsi zapomněla, ženo, na můj nezáviděníhodný problém s nadýmáním?“ Po těchto slovech si demonstrativně říhnul a naklonil se ve snaze si uprdnout, avšak bez výsledku.

„Beru v potaz tvou snahu ulevit mému trávicímu traktu, Josefíno, ovšem zároveň mi dovol, abych se pozastavil nad tvou prostoduchostí! Cožpak jsi zapomněla na mé loňské peripetie v Luhačovicích?“

Josefína nezapomněla. Karlův loňský pobyt v Luhačovicích se stal asi nejoblíbenější historkou místních pohostinských zařízení. Vloni, někdy v květnu, podstoupil Karel rutinní prohlídku u svého praktického lékaře, kde si stěžoval na své střevní neduhy. Doktor, kterému bylo sice jasné, že Karel je – co se jídla týče – hříšník nejvyššího kalibru, poslal pacienta na ozdravný (veganský) pobyt do lázní. Luhačovice zvolil na Karlovo přání, jelikož Karlovi rodiče bydlí v nedalekém Vlčnově a budou jej tedy moci „občas doprovázet při pravidelných vycházkách“, jak mu při prohlídce Karel vylíčil. Doktor ovšem tehdy nemohl tušit, že Karel si Luhačovice nevybral pro společné vycházky s rodiči, nýbrž kvůli zásobování. Maminka mu od prvního dne vozila metry jitrnic, fláky bůčku a litry ovaru, jimiž se Karel cpal za dlouhých večerů u hotelové televize. Po třech týdnech pobytu v lázních byl hospitalizován s podezřením na zánět slepého střeva a pod nátlakem se doktorům ke své diverzantské činnosti přiznal. Vnitřně byl však naprosto přesvědčen, že za jeho problémy mohla přemíra zeleniny a luštěnin, jež byl v lázních nucen konzumovat. Inu, Karel.

Nyní však na své někdejší útrapy neměl ani pomyšlení. Jeho oči upřeně hypntizovaly červenou mísu s brokolicovým salátem. Pak se zvedly v místa, kde tušily přítomnost manželčinu, ovšem seznaly, že zde očekávaný objekt nesetrvává. Josefína už několik okamžiků seděla na pohovce v obýváku.

„Tohle mě jednou zabije,“ zabědoval Karel a s rukou lítostivě hladící tentokráte levou kyčli otevřel lednici. Vyndal z ní párky, hořčici a dvoulitrovou láhev limonády. Těžce oddychujíc se doploužil ke kuchyňské lince, strčil párky do mikrovlnky a nalil si limonádu,

„ ... vědecké kruhy se domnívají, že v roce 2050 bude na Zemi žít devět miliard lidí. Jak je nakrmíme? Kde budou pracovat? Co budou pít? Kde budou žít? A jak? Na tyto a mnohé další otázky se pokusíme odpovědět po reklamě ... “

Josefína se natáhla k televizi a vypnula ji. Měli starou černobílou Teslu. Po celém sídlišti vyhrávaly za okny domácí kina, jen z okna Prácových probleskoval neurčitě šedý odstín. Josefína to věděla, ovšem ani ve snu by ji nenapadlo se tím nějak hluboce zabývat. Upila trochu čaje, sundala z kolemjdoucího psa manželův kabát a natáhla se na zem. Ještě než usnula, přemýšlela chvíli, proč jejímu muži přezdívají v práci Sluneční moskyt.

Karel mezitím v kuchyni dojídal šestý párek a napadlo jej, že další už nemá smysl ohřívat, když mu dochází hořčice. Dopil tedy poslední třídecák limonády, s mocným říhnutím se zvedl od stolu a zakloněn dozadu vyrovnávajíc tíhu přecpaného žaludku učinil čtyři obtížné kroky ke kuchyňské lince. Ze šuplíku vyndal polévkovou lžíci, dvakrát nabral z dózy na kávu mletý Dadák a vhodil jej do půllitrového hrnku, který měl k těmto účelům připravený na obvyklém místě. Pomocí horké vody vyrobil kýžený nápoj a odnesl si jej do postele. Otevřel knihu pojednávající o korupčních aférách prezidenta republiky, usrkl cosi kávy a s netušenou myšlenkou skrytou pod nánosem myšlenek ostatních se pustil do čtení.

Myšlenka, jež navždy měla zůstat skryta jeho rozbředlému vědomí se ho snažila upozornit, že by pro jednou mohl potěšení z ranních stížností na nesnesitelnou nespavost vyměnit za klidný a posilující spánek bez náporu kofeinu. Kdybychom pak sledovali původ Karlovy myšlenky, dobrali bychom se k tomu, že pramení z touhy po uznání. Po uznání od matky, která jej nikdy nepochválila. Tolik se ve škole snažil a pro nic za nic! Nikdy se mu nedostalo ocenění za jeho snahu, přestože vše dělal jenom a pouze pro tu jedinou větičku, pro tu chvíli vrchoného blaha, pro uznání od osoby, kterou tolik miloval: „Výborně, Karle, jsi pašák.“ Tohle chtěl přeci slyšet! Proto se Karel ve svých každodenních rutinách uzavíral světu. Proto rád vyvolával u ostatních soucit. Proto byl tolik zapšklý, tlustý a nešťastný.

Asi v deset zavřel knihu, zhasnul světlo, dopil kávu a přikryl se.

Usnul v půl třetí.

„Dnes jsem se vůbec nevyspal,“ uvítal po ránu Josefínu ve svém pokoji. Josefína si pospíšila s větráním, vystrčila hlavu z okna a nadechla se čerstvého ranního vánku. Odnesla do kuchyně hrnek do čtvrtiny naplněný kávovou sedlinou, vymyla jej a pohlédla směrem k pokoji svého muže. Vycházel z něj téměř se usmívaje. Přestože si masíroval loket a vydatně přitom sykal, nemohla si v jeho očích nevšimnout záblesku radosti při pohledu na stůl plný jeho oblíbené sobotní snídaně. Najednou jí nebyl tak odporný.

Ovšem pouze do chvíle než si uvědomila, že se stále dívá na svého manžela, který si teď mazal jitrnici vepřovým sádlem. Pak usrkl něco kávy, vstal a vyrazil na záchod. Josefína odpochodovala do ložnice probudit psa. Navlékla mu obojek a šla jej vyvenčit.

Když se Karel notně zpocený po půl hodině vypotácel ze záchodu, srazil se na chodbičce s bernardýnem táhnoucím za sebou Josefínu. Svalil se na podlahu, zaskuhral a pokusil se nebohé zvíře uhodit. To se mu podařilo, ovšem rána byla natolik slabá, že se pes ani neohlédl. Vtrhnul do kuchyně a pohotově sežral Karlovi zbytek snídaně.

Josefína vyčistila záchod, udělala pár obvyklých domácích prací a s chutí se začetla do knihy. Byla sobota osm ráno a do příjezdu tchýně zbývalo ještě několik hodin.