Idiot

Jsem idiot. Co ty?

Celý můj život by se dal shrnout asi následovně: připadám si jako idiot. Neustále. Ráno vstávám s pocitem idiotství a večer uléhám s ještě větším pocitem idiotství. Teď například přemýšlím, co bych o mně-idiotovi napsal a jím ořechy. Ořechy z Tesca. Pistáciové. Nejsou vůbec slané a nechutnají mi. Mám je na stole, tak je jím. Nad monitorem mám prázdnou nástěnku. Ztratil jsem přípínáčky. Jsem idiot.

Na druhou stranu se snažím idiota připomínat co nejméně. Jakmile se za mnou zavřou dveře bytu, snažím se jako idiot nevypadat. „Nazdar, jak se vede?“ říkávám známým a přemýšlím, jestli to náhodou nevyznělo nějak idiotsky. „Dobře se máš, jo? Já taky, úplně perfektní poslední dobou!“ Přitom se škrábu na noze a nervózně se ošívám. No říkám, prostě idiot.

Valnou většinu dne poslouchám hudbu. Hudba … hudba mě chrání. Hudebníci jsou moji kamarádi. Zpívají pravdu. Pravdu, kterou od ostatních lidí neuslyšíte. Hudebnící vám ji řeknou přímo do uší: „Miluji, nenávidím, cítím se jako idiot a žiju.“

Ovšem v běžném životě to tak nechodí. Představte si, že potkáte člověka v autobuse, který se vás zeptá jak se máte. Pak vám řekne, že většinu času chodí se sluchátkama v uších, že se nerad lidí na něco ptá. Že strašně rád kouří a čumí holkám do výstřihu. Při tom si leccos představuje a … že se kvůli tomu před ostatními cítí jako idiot.

Hmm, tak přesně tohle bych někdy rád udělal. Jenže neudělám. Byl bych za idiota.