Volvolánek ve zpětném zrcátku

Letní povídka o tom, jak na mě po 10 letech dolehla aféra Volvolánek - aneb o osobním střetnutí s legendárním volvem Mirka Topolánka 

Jednoho podmračeného dne v červenci 2017 jsme si s manželkou a dětmi vyjeli do Kutné Hory. V závěru příjemné vycházky po městě nás zastihnul silný déšť a my spěchali od katedrály svaté Barbory zpátky k autu. Když jsme celí promočení konečně dorazili na parkoviště, měli jsme plno práce s převlékáním dětí a s ukládáním mokrých věcí do kufru. Při tom všem shonu jsem si všimnul, že do sousedního auta nasedá muž s povědomým obličejem.

Topolánek!? Je to on? Není to on? Za těch pár let, co zmizel z veřejné sféry, se možná trochu změnil. Všichni stárneme. Kouknul jsem blíž na jeho auto. Bylo to velké terénní volvo. To by odpovídalo, říkal jsem si, vzpomínaje na jakousi kauzu „Volvolánek“, kterou jsem si vybavoval jenom mlhavě. Značce tedy zůstal věrný.    

Zatímco manželka kmitala kolem dětí, vzal jsem do ruky mobil a vyhledával informace, které by mi trochu oživily paměť. Už první zjištění mě ohromilo. Z fotek jsem poznal, že to vedle nás je pořád ono stejné Volvo XC 90. Nechtělo se tomu ani věřit. Jinak ta celá aféra byla nafouknutá bublina jako z nějaké frašky, která by dnes už asi nikoho ze židle nezvedla. Ne že by nebyla zábavná. Novináři v září 2007 zaznamenali, že premiér už rok jezdí v luxusním terénním autě, které ale na něj není psáno. Půjčovala mu ho přítelkyně lobbisty Dalíka. Později auto koupila Topolánkova milenka Lucie Talmanová. Z porodnice se v něm vezl malý Nicolas Topolánek.

Věc se propírala i při interpelacích v Poslanecké sněmovně. Pikantní bylo, že se tehdy přihlásil do diskuse také David Rath, který – jako osoba k tomu samozřejmě nejpovolanější – vyslovil podezření ohledně korupčního jednání: „Pane premiére, vy jste dlouhou dobu jezdil poměrně drahým terénním volvem, které patřilo, nebo bylo napsáno spíš než patřilo na přítelkyni vašeho přítele - vono se v tom člověk těžko orientuje - Dalíka. Ta měla přitom to auto mít na firmu, která ztrátově hospodařila, vykazovala prostě obchodní ztrátu. Jak tedy si můžeme vysvětlit a proč jste si vy jako člověk, který bere 160 000 měsíčně, půjčoval auto od vlastně živořící podnikatelky? … Totiž tady je vážné podezření, že celá tato pochybná, velmi podivná transakce byla provedena jen proto, že má krýt nějaký úplatek a někdo vám pravděpodobně buď to auto daroval a vám to bylo hloupé, tak jste to napsal nebo nechal napsat přes Dalíka na jeho kamarádku, čili případně nějaké takovéto konstrukce.“

Tu se k Topolánkovu volvu přiřítil malý kluk se starším pánem – asi Nicolas s dědečkem. Expremiér zjevně čekal jen na ně. Nastoupili a auto za moment nastartovalo. A ouha, co se nestalo! Kluk špatně zavřel dveře a ty, jak se auto rozjíždělo, se otevřely dokořán. Řidič to nezaznamenal a jel dál. Když nás dveře míjely, vrazily do bočního zpětného zrcátka na straně u řidiče. Zrcátko kousek zapadlo dovnitř, pak se vrátilo se do své polohy a zatřáslo se. Já v něm fascinovaně sledoval odjíždějící expremiérův kolos. S ním jako by se vzdalovaly všechny probuzené vzpomínky na jednu éru – Dalík, Večerek, Melčák, Pohanka, Lisabon...

Manželka nadskočila, jako by ji píchnul sršeň, a hnala mě do prudkého deště, ať se podívám, jestli nás neodřeli. Už jsem si promítal v hlavě, jak budu muset za „chlapem s gulama“ běžet, zastavit ho a dožadovat se sepsání protokolu o nehodě. S úlevou jsem zkonstatoval, že na zrcátku není ani ten nejmenší škrábanec. Jako kdyby se ta dvě auta jenom pohladila.

Zatímco moje žena měla dál v očích blesky a nenacházela pro bývalého předsedu vlády vlídné slovo, já se díval na to zrcátko a přemýšlel o tom, co se právě stalo. Povídám: „Uvědomuješ si, mámo, že je to vlastně něco, jako kdyby nás políbila historie?“  No vážně, kdo může říct, že se srazil s automobilovou legendou, která několik týdnů hýbala českou politickou scénou? Najdeme v našich dějinách vůbec politicky zajímavější vůz? Pro tuhle politickou romantiku ovšem manželka neměla mnoho pochopení a mohl jsem být rád, že mě neposlala do stejných míst, jako předtím Volvolánka.

„A, tati, co to bylo za pána?“ ptal se starší syn, když jsme vyjížděli z parkoviště.

Bezděky mi vytanul na mysli název článku jednoho blogerského klasika – Babrák, co zbabral, co se dalo zbabrat. Ale řekl jsem jenom: „To byl pan Topolánek.“