Úvaha o tom, jak si evropští centralisté přivlastňují pojem „Evropy“. Neměli bychom jej bez boje vydat, stejně jako Evropu samu, a to zvlášť v době, kdy se ukazuje, že centralismus přivedl celý integrační projekt do havárie.
Minulý týden jsem zde krátce komentoval „zprávu o stavu Unie“, kterou pronesl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker před europoslanci 9. září. Juncker si v ní stěžoval, že „v této Unii není dost Evropy“ a vypočítával, kde všude „více Evropy“ potřebujeme. O nezbytnosti „více Evropy“ často řečnil také Junckerův předchůdce Barroso nebo bývalá komisařka Viviane Redingová. Ta také ráda pronášela poučku: „Evropa je řešení, ne problém“ a stejně se jmenoval manifest, který v září 2011 sepsalo několik vysloužilých čelných politiků – mezi nimi Jacques Delors, Tony Blair, Gerhard Schröder nebo Felipe Gonzáles. Na vyjádření tohoto typu narážíme dnes a denně na nejrůznějších fórech.
A co to vlastně je ona „Evropa“, kterou nám výše uvedení a spolu s nimi všichni oni Cohn-Benditové, Schulzové, Verhofstadtové, Leinenové tolik vnucují? Inu, použije-li jméno starého kontinentu evropský centralista, má na mysli spojení evropských zemí do jednoho (nad)státního útvaru, vládu z jednoho centra, vytvoření supervelmoci („Europe puissance“) s jednotnou zahraniční a obrannou politikou, globálního hráče, který udává směr, a funguje jako protipól Spojených států, Ruska nebo Číny. „Více Evropy“ znamená pokrok na cestě k tomuto snu, tj. jakékoli posilování moci jednotných institucí, expanzi unijní regulace, přidávání dalších a dalších atributů státu unijní konstrukci. „Proevropský“ či „Evropan“ je ten, kde to vidí právě takto. Ten, kdo nesouhlasí, je naopak ocejchován jako „euroskeptik“, „eurofob“ nebo třeba „nacionalista“, „zpátečník“, či „populista“.
Ideologie, která stojí za tímto pojetím „Evropy“, vychází z programového centralismu. Její zastánci považují přesun moci na ústřední úroveň a expanzi činnosti Unie za pozitivní hodnotu a pokrok, a vidí v tom smysl sám o sobě, který není třeba ničím odůvodňovat. Pokud už na nějakou argumentaci dojde, často zůstane u tezí (dogmat) o tom, že Unie přináší mír a prosperitu, u frází typu „v jednotě je naše síla“, u víry, že velký celek dokáže spravovat věci veřejné a řešit aktuální problémy lépe a účinněji než národní stát či nižší úrovně. Centralisté často prosazují toliko přenesení problémů na centrální úroveň, zatímco samotná věcná řešení jsou pro ně vedlejší. Centralizaci – kterou rádi titulují lépe znějícím slovem „integrace“ – vnímají jako univerzální všelék, který předepisují na jakýkoli neduh. Nejrůznější obtíže, s nimiž se Unie a její členské státy potýkají, jsou přičítány nedostatečným pravomocím bruselského centra. Volba prý je jasná: další prohloubení „integrace“, nebo cesta k úpadku. Tato ideologie v každém případě představuje konkurenční vizi ke státnosti evropských zemí. Směřuje k vytvoření evropského státu, který nahradí a odstraní členské státy, které mají být degradovány do role jeho provincií.
V této souvislosti vždy připomínám antickou báj, která se promítla do názvu našeho kontinentu. Ta pojednává o únosu půvabné Európy bohem Diem proměněným do podoby býka. Tento výjev, který od nepaměti inspiroval malíře a sochaře, poskytuje vhodný příměr pro celou situaci. „Evropa“ jako by znovu byla obětí jednoho velkého únosu, únosu ze strany věrozvěstů evropského státu. Ti si ji přivlastňují a jsou jejími samozvanými mluvčími, třebaže k tomu nemají žádný mandát. Margaret Thatcherová se proti tomu kdysi velmi případně ohradila: „Neměli bychom nechat ty, kteří podporují myšlenku federativní Evropy, předstírat, že jsou jaksi více evropští než my ostatní. To nejsou; jsou jen více federalističtí. Na federativní struktuře není nic specificky evropského – je tomu ve skutečnosti naopak: jestli je něco evropské, pak je to národní stát.“[1]
Britský politický komentátor John O'Sullivan centralistickou ideologii, která si usurpuje „Evropu“, přesvědčivě demaskuje jako druh nacionalismu. Všímá si, že zatímco se evropští centralisté „pyšní tím, že EU je ztělesněním antinacionalismu, který překonal pochmurné dědictví malých evropských nacionalismů, údajně odpovědných za dvě světové války“, sám představuje specifický zahalený nacionalismus, „euronacionalismus Evropské unie“. Jak říká: „Je poněkud zvláštní charakterizovat jako antinacionalistické hnutí, jež tvrdí, že Evropané jsou jediným, kulturou spojeným národem, jehož očividným osudem je vytvořit jeden stát s vlastní vlajkou, měnou, občanstvím, zahraniční politikou, ozbrojenými silami a vládou. Všechna jiná hnutí s těmito cíli jsou považována za hnutí nacionalistická… Evropské unii se tím, že se sama vydává spíše za protilátku proti evropskému nacionalismu než za jeho nejnovější ztělesnění, podařilo uniknout zpod kontroly toho, zda se naopak právě tímto směrem neubírá.“[2]
Pojem „Evropy“ nesmíme euronacionalistům bez boje vydat, stejně jako Evropu samu, a to zvlášť v době, kdy se ukazuje, že centralismus přivedl celý integrační projekt do havárie. Dluhová i imigrační krize jsou nejflagrantnější projevy toho, že stále a bezhlavě se zrychlující motor evropské integrace se zavařil a vytváří dnes více problémů než užitku. Unie se stala prostorem hospodářské stagnace, nezaměstnanosti, sdílených dluhů, těžkopádné regulace, byrokracie, sociálního inženýrství a, jak vidíme, nově nejspíš i přerozdělování migrantů. Tam, kde jsme, nás přivedlo právě volání po „více Evropy“ v onom pokřiveném smyslu. Nerezignujme na ochranu jména Evropy před těmi, kteří si jej neoprávněně přivlastňují, ani na boj proti centralismu. Jinak se toto jméno obyvatelům starého kontinentu brzy nutně zprotiví.
[1] Z projevu v dolní sněmovně britského parlamentu, 26. 6. 1991. Dostupné z http://www.margaretthatcher.org/.
[2] O'Sullivan J.: The Curse of Euro-Nationalism. National Review, Vol. LIII, No. 15, 2001.
