Při desátém výročí našeho vstupu do Evropské unie si dovoluji čtenářům, kteří byli u mě po léta zvyklí na krátké články k úzce vymezeným tématům evropské integrace, nabídnout obsáhlejší text se širokým záběrem. V knize „Unie blízká i vzdálená“ (Institut Václava Klause, Praha 2014), jež přináší zamyšlení nad živlem evropské centralizace, jeho rozsahem a důsledky, se snažím dílčí prvky skládanky uvést do vzájemných souvislostí a přinést co nejzevrubnější obraz současného stavu EU. Následující příspěvek přináší přehled obsahu knihy a shrnutí jejích základních tezí.
Unie blízká
První část nazvaná Unie blízká si klade za cíl ukázat, že Unie má zásadní vliv na ekonomickou a společenskou realitu kolem nás. Jde o určitou „anatomii“ evropské centralizace zaměřenou na její konkrétní projevy, důvody její obtížné viditelnosti, její předpoklady a ideový základ. Záměrem je poskytnout nevyčerpávající, ale názorný vhled do všudypřítomné regulace Unie, do jejích rozsáhlých a nejasně ohraničených pravomocí, do jednosměrnosti centralizačního zaměření celého základního rámce evropské integrace a do ideologie „ever-closer-union“, pro niž je centralizace hodnotou sama o sobě. Nejdůležitější teze této části mohou být shrnuty následovně:
Evropská unie je blízká a všudypřítomná, pokud jde o působení na naše životy. Politická rozhodnutí učiněná na unijní úrovni mají zásadní vliv na ekonomickou a společenskou realitu kolem nás. Projevuje se to ve věcech obzvlášť významných a citlivých, a proto viditelných, i v tisících sotva postřehnutelných jednotlivostí všedního dne. Vliv Unie přitom zůstává ve většině prakticky neviditelný, což vyplývá především z toho, že základním prostředkem a nositelem evropské integrace a mocenského působení unijních orgánů je právo, které je navíc v každodenní praxi uváděno v život především orgány členských států. Moc Unie narůstá pozvolna, ale neustále s tím, jak se evropské právo rozpíná do všech stran.
Klíčovým předpokladem všudypřítomnosti unijní regulace je nesmírný rozsah a neostrost pravomocí, které Unii svěřují zakládací smlouvy. Tyto pravomoci se jednak dotýkají širokého spektra odvětví lidské činnosti, přičemž umožňují Unii mnohá z těchto odvětví (v rámci sdílených pravomocí) ovládnout prakticky v úplnosti. Řada kompetencí je vymezena vágně odkazem na všeobjímající pojmy a koncepty či cíle, z čehož vyplývá, že nemají zřetelné hranice. Zásady subsidiarity a proporcionality, kterými se de iure výkon pravomocí EU řídí a které by měly fungovat jako jejich korektiv, jsou jen abstraktními politickými apely, které si každý může vyložit po svém a které unijní instituce nijak hmatatelně neomezují v rozletu.
Rozhodovací postupy v rámci unijních pravomocí jsou převážně založeny na tzv. komunitární metodě, kdy jednotlivý stát nemůže zabránit přijetí rozhodnutí (v zásadě půjde o hlasování kvalifikovanou většinou), a i přes svůj nesouhlas je tímto rozhodnutím vázán.
Unijní instituce mají z logiky věci zájem na expanzi činnosti Unie, a tedy i své vlastní moci, přičemž oporu nacházejí v ideologii, jež považuje centralizaci za pozitivní hodnotu a smysl sám o sobě. Aby byly drženy v mezích a byl zajištěn rozumný výklad pravomocí a dělby úkolů mezi Unií a členskými státy, bylo by třeba zajistit účinný, nestranný a přísný kompetenční dohled. V EU je však výklad pravomocí, resp. řešení kompetenčních sporů svěřen další unijní instituci, Evropskému soudnímu dvoru. Ten se dávno chopil role jakéhosi ústavního soudu EU budujícího a chránícího vlastní ústavní systém. Je soudem prointegračního zaměření; vykládá pravomoci svěřené Unii extenzivním způsobem, rozhoduje kompetenční spory pravidelně ve prospěch Unie a maximalizuje účinky unijního práva.
Rozsáhlé a nejasně ohraničené pravomoci Unie ve spojení s „komunitární“ rozhodovací metodou, expanzivním zápalem institucí a nedostatečnými kontrolními mechanismy předurčují unijní konstrukci k centralizaci. Toto nasměrování mohutně umocňují dva stěžejní, velikášské projekty integračního procesu: společná měna euro a schengenský prostor. Jednotná měna a prostor nekontrolovaného pohybu osob představují skutečné katalyzátory činnosti Unie, lapače kompetencí, které svou existencí ženou Unii směrem k užší integraci v řadě klíčových oblastí.
Na tomto pozadí nemůže překvapit, že činnost Unie se neustále rozpíná a její regulace metastázuje do nejrůznějších oblastí lidského života, a to bez nejmenšího ohledu na to, zda v dané věci řeší skutečné problémy s přeshraničním významem, které by nemohly být ošetřeny na úrovni členských států.
Unie vzdálená
Druhá část, Unie vzdálená, staví k uvedené blízkosti do kontrastu vzdálenost EU od občana, pokud jde o možnost účasti na politickém životě. Poukazuje na to, jak a proč je „Brusel“ velmi daleko, pokud se snažíme ovlivňovat politická rozhodnutí, která na jeho úrovni padají, tj. právě ta rozhodnutí, jejichž důsledky jsou blízké a všudypřítomné. Dále se zabývá otázkami demokratické legitimity rozhodování o věcech veřejných v prostoru EU. Obhajuje tezi, že na úrovni Unie ze své podstaty nemůže fungovat skutečná demokracie, a z toho vyvozuje limity pro ideální rozsah pravomocí integračního celku. Hlavní sdělení této části lze v kostce vyjádřit takto:
Jestliže je Unie blízká a všudypřítomná, když zasahuje do našich životů, zároveň zůstává velmi vzdálená, pokud jde o možnost podílet se na politickém rozhodování, a tedy spoluurčovat, zda vůbec, a případně v jaké podobě ten který zásah přijde. Snaha o sledování a ovlivňování rozhodovacích procesů nebo kontrolu politických zástupců, či obecně jakákoli standardní účast na politickém životě je ve složitých strukturách nadstátního integračního celku ve srovnání s prostředím klasického národního státu mimořádně obtížná. Tato vzdálenost vyplývá mimo jiné ze skutečnosti, že se rozhoduje v rámci většího a vnitřně nesourodého útvaru, z neexistence jednoho veřejného prostoru, ze složitosti a nepřehlednosti institucionálního rámce Unie, zeměpisné vzdálenosti či jazykových překážek.
Na úrovni Unie ze své podstaty nemůže fungovat skutečná demokracie. Představa, že demokracii lze zajistit skrze Evropský parlament, vychází z ryze formálního výkladu definičních znaků demokracie, a je proto hrubě zjednodušující a povrchní. Unie jednak nemá skutečný lid neboli politický národ (démos) jakožtosourodé společenství občanů spojené vědomím sounáležitosti, společné identity, solidarity, patriotismu, na němž by stála. Nominální „občané Unie“ jsou příslušníky svébytných politických národů, které si přejí nadále přijímat vlastní zákony, rozhodovat o své vlastní vládě, mít v rukou správu svých věcí. Navíc v nesourodém mezinárodním prostředí si obyvatelstvo jako celek sotva může efektivně vládnout prostřednictvím zvolených zástupců. Nemůže se zde vytvořit jeden veřejný prostor, v němž probíhá diskuse o společenských otázkách a soutěž politických programů. Volby do Evropského parlamentu jsou v praxi soutěží národních politických stran a jejich domácích programů. Sám Evropský parlament jakožto mohutný mnohonárodní a mnohojazyčný kolos složený ze zástupců desítek vnitrostátních politických formací je odsouzen k těžkopádnosti, omezené funkčnosti a programové nevyhraněnosti.
Problémy, které brání možnosti fungování demokracie v nadnárodním unijním prostoru, pomáhají zvýraznit význam národního státu jakožto základny demokratického uspořádání. Stát vystavený kolem politického národa představuje srozumitelný a přehledný, vnitřně sourodý celek, kde se vytváří veřejný prostor a který je tudíž vhodným prostředím pro volbu a kontrolu politických zástupců a pro diskusi o politických rozhodnutích.
Pozornost při posuzování demokratické legitimity by se měla přesunout od techniky rozhodování na unijní úrovni k otázce rozsahu kompetencí Unie a jejich využívání. Cesta k demokratické legitimitě rozhodování o věcech veřejných v prostoru EU nevede skrze mezinárodní parlament, nýbrž skrze parlamenty vnitrostátní. Těžiště politického rozhodování musí zůstat na národní úrovni. Aby rozhodování na nadstátní úrovni – daleko od občanů a mimo pravou demokratickou kontrolu – bylo odůvodněné, mělo by se omezit na řešení otázek skutečně přeshraniční povahy, které nelze uspokojivě řešit na úrovni členských států, a jejichž rozhodování dál od občanů je vyváženo citelnými výhodami. Nemělo by překračovat meze toho, co odpovídá internacionalizaci lidských aktivit a potřebě jejich regulace na mezinárodní úrovni.
Aktuální otázky
Třetí část knihy promítá nadčasové problémy související s centralizací a vzdalováním politického rozhodování do aktuální a konkrétní roviny ve vztahu k různým oblastem a aspektům činnosti Unie. Věnuje se mimo jiné změnám v konstrukci hospodářské a měnové unie vzešlým z dluhové krize, analyzuje současný stav vnitřního trhu a působení EU v oblasti sociální politiky, rozebírá několik vrcholně citlivých iniciativ poslední doby, jejichž přijetí by mělo závažné důsledky.
Unie je nyní stále ponořena do procesu zásadních změn v oblasti hospodářské a měnové unie souvisejících s dluhovou krizí. Euroval, fiskální pakt, bankovní unie, masivní transfery peněz do Řecka a dalších slabých článků eurozóny – to vše jsou milníky bezprecedentní centralizace a přechodu k fiskální, ale také „dluhové“ a „transferové“ unii, které představují odvrácenou stránku snu o jednotné měně. Dluhová krize je projevem toho, že stále se zrychlující motor evropské integrace se zavařil. Do dnešního stavu uvrhly Unii předimenzované ambice maastrichtské generace evropských politických elit, která vytvořila megalomanský, nebetyčně nepokorný konstruktivistický experiment navzdory hospodářské, sociální a politické realitě Evropy. Dnes je zřejmé, že výhod eura je méně, než se slibovalo, zatímco náklady v ekonomickém i politickém smyslu jsou nesmírné. Vývoj dává za pravdu kritikům, kteří od počátku předvídali, že jednotná měna bude pro hospodářsky a sociálně nesourodé seskupení států, jakým je EU, ekonomicky nevýhodnou svěrací kazajkou, navíc sotva udržitelnou bez postupné centralizace hospodářské politiky. Euro dnes brzdí ekonomiku, vede k nestabilitě, k rozkolu mezi evropskými národy, snižuje popularitu Unie a v konečném důsledku ohrožuje vlastní udržitelnost integračního celku.
Nynější krize by měla být příležitostí a naléhavým podnětem k přehodnocení pomaastrichtského vývoje a k úvahám o zeštíhlení integračního projektu na oblasti, kde se v praxi osvědčil. Politické elity Unie a některých členských států nicméně vidí v současné situaci naopak jednu z dalších „blahodárných krizí“, kterou je třeba maximálně vytěžit pro posílení Unie na úkor členských států. Slýcháme silné výroky o vytvoření federace (či „politické unie“), o Unii jako „globálním hráči“, fiskální unii, harmonizaci daní a sociálních systémů, společné obraně apod.
Z Bruselu právě nyní přicházejí vrcholně ambiciózní, programově-centralizační iniciativy, které mají Unii otevřít cestu k ovládnutí klíčových domén státu – CCCTB jako cesta k harmonizaci daní z příjmů právnických osob, CESL jako trojský kůň evropského občanského zákoníku, europrokuratura jako zárodek unijních orgánů státního donucení. Dále se malují megalomanské cíle v oblasti „boje proti změně klimatu“ a podpory tzv. obnovitelných zdrojů energie, které budou mít tíživé dopady na průmysl a na nás všechny. Právě tak na druhém konci pokračují snahy unijních institucí o expanzi v nejrůznějších malicherných záležitostech.
Co je ještě závažnější, ve vzrůstající míře přicházíme do styku s unijními iniciativami, pro něž je vedle jejich programově-centralizační povahy příznačné, že by přinesly velmi vtíravé umělé zásahy do života společnosti, zásahy, za nimiž stojí ambice řídit, převychovávat a umravňovat, ambice formovat „nového člověka“. Brusel se stává základnou internacionálního sociálního inženýrství. Nejvýraznější iniciativou tohoto druhu je návrh směrnice o kvótách pro ženy ve vedení obchodních společností. Kromě toho jde o další snahy o lustrování „vyváženého zastoupení“ pohlaví, boření „genderových stereotypů“, dramatická protikuřácká opatření a jiné inciativy na poli životosprávy, boj s plýtvání potravinami apod. Takovéto společenské otázky jsou modelovým příkladem oblastí, kam činnost Unie neměla nikdy vstoupit, neboť centralizace zde nepřináší žádnou přidanou hodnotu a znamená pouze bezúčelné vzdalování rozhodování o věcech veřejných dál od občanů. Co je horší než sociální inženýrství? Sociální inženýrství rozvíjené v rámci nepřehledných nadnárodních struktur mimo demokratickou kontrolu, stojící na ideovém základě programové centralizace a levicových internacionalistických ambic páchání „dobra“ a „pokroku“ na globální úrovni. Proto je třeba vzdorovat mu zvláště důrazně.
Deset let od vstupu do Unie
Poslední část přináší u příležitosti desátého výročí vstupu České republiky do EU ohlédnutí za uplynulými lety našeho členství v podobě dílčích postřehů a vzpomínek a dále několik úvah k nynější situaci a k otázce, kam by v tuto chvíli měli odpůrci evropské centralizace v ČR napřít svoje síly. Hlavní teze této části lze shrnout takto:
Při desátém výročí našeho členství zažíváme realitu takové Evropské unie, která je výrazně odlišná od té, do níž jsme vstupovali, a zvláště pak od té, která nám byla vykreslována vládou v době referenda. Obraz špidlovského „prostoru míru, stability, prosperity a sociálních jistot“ se rozplývá a vynořují se šedé obrysy něčeho, co bychom mohli nazvat prostorem hospodářské stagnace, nezaměstnanosti, sdílených dluhů, těžkopádné regulace, byrokracie a sociálního inženýrství. Základní negativní rysy v konstrukci integračního celku se za léta našeho členství jen prohloubily. Unie je dnes mnohem centralizovanější, unijní orgány jsou sebevědomější a dravější, soukromoprávní vztahy jsou více spoutány centrální regulací.
Po odchodu prezidenta Václava Klause z Pražského hradu a po pádu Nečasovy vlády Česká republika nemá politickou reprezentaci, která by měla zájem centralizačním i sociálně-inženýrským trendům v EU jakkoli oponovat. Na druhou stranu nálada ve společnosti ve vztahu k Unii se poslední dobou zřetelně mění. Lidé si začínají uvědomovat negativní dopady centralizace, předně náklady měnové unie. Kontroverzní unijní předpisy a iniciativy mají poměrně velký negativní ohlas. Průzkumy veřejného mínění ukazují značný propad podpory přijetí eura i důvěry v Unii. I pohled do světa novinových komentářů, publicistických článků, blogů a obecně veřejné diskuse ukazuje, že doba nekritického přijímání všeho, co přijde z Bruselu, je minulostí.
Zatím nejsme v situaci, kdy by přístup k evropské integraci byl klíčovým společenským tématem, které by se dokázalo promítnout do vnitrostátní politické soutěže. Výsledky voleb tak příliš neodráží názory na tuto problematiku. Dokud je tomu tak, veškeré rasantní úvahy ohledně našeho postavení v Unii, o prosazování její zásadní transformace, či o vystoupení z ní jsou nutně předčasné, respektive teoretické. K tomu, aby se v budoucnu téma Unie ve vnitrostátní politické diskusi prvořadé stát mohlo, je zásadní informovanost lidí, respektive širší uvědomění si závažnosti současných problémů integrace.
Odpůrci centralizace v České republice by se měli ve střednědobé budoucnosti soustředit právě na snahu o zviditelňování otázek unijní politiky ve veřejné diskusi, dále na to, aby se Česká republika vyhnula přijetí eura, na boj proti konkrétním negativním iniciativám „Bruselu“, jako jsou i ty zvláště zdůrazněné v diskutované knize, a konečně na spojování sil obdobně smýšlejících politických subjektů doma i napříč celou Unií.
Kniha spíše o problémech než o řešeních
Závěrem dlužno přiznat, že kniha se soustředí spíše na identifikaci a popis problémů, než na nalézání jejich řešení. Spíše poukazuje na možnosti postupu v konkrétních jednotlivostech, než, že by nastiňovala odvážné komplexní strategie. Usiluje o analýzu současného stavu spíše než o prognózu budoucího vývoje. To vše vyplývá ze zaměření autora, který se cítí být především analytikem a komentátorem, a nikoli vizionářem či politickým stratégem.
Břicháček, T.: Unie blízká i vzdálená. Institut Václava Klause, Praha 2014.
