Soudní dvůr EU posvětil migrační kvóty, odpor proti nim skončit nesmí

Soudní dvůr EU 6. září zamítl v plném rozsahu žaloby Maďarska a Slovenska proti migračním kvótám. Měly by teď vzdorné státy svěsit ocas a podřídit se rozhodnutí, které je proti jejich životním zájmům?

Soudní dvůr EU 6. září zamítl v plném rozsahu žaloby Maďarska a Slovenska, kterými se tyto dva státy domáhaly určení neplatnosti rozhodnutí z 22. září 2015 o dočasném mechanismu pro přerozdělení 120 000 žadatelů o azyl podle povinných kvót. Dotčený akt byl v Radě EU přijat kvalifikovanou většinou přes zásadní nesouhlas čtyř členských států. Celý rozsudek je k dispozici zde, tisková zpráva zde.

Rozsudek není nijak překvapivý. Vzato z perspektivy práva EU je situace jednoznačná. Pravomoc pro přijetí mechanismu zde byla a procesní náležitosti byly dodrženy. Na politické argumenty typu, že rozhodnutí nepřiměřeně zasahuje do svrchovanosti členských států nebo že je v rozporu s principem proporcionality, Soudní dvůr přirozeně neslyšel a nikdo by to od něj nemohl čekat. Ostatní žalobní důvody týkající se různých procesních otázek byly v podstatě spíše účelové.

Nepochybujme o tom, že pokud Komise nynější řízení o nesplnění povinnosti proti České republice, Maďarsku a Polsku kvůli nedodržování migračních kvót dotáhne až k podání žaloby, Soudní dvůr konstatuje, že tyto státy porušily právo EU a následně v dalším řízení může dojít k uložení peněžních sankcí.

Boj proti kvótám nekončí

Posvěcení kvót ze strany unijních soudců nesmí znamenat konec odporu proti nucenému přerozdělování migrantů pod taktovkou Bruselu. S tímto pomýleným a nebezpečným projektem je třeba bojovat s o to větším nasazením - a to jak s naplněním již přijatých dvou dočasných rozhodnutí, tak při vyjednávání návrhu trvalého mechanismu.

Myšlenka, že jednotlivým státům budou bez jejich souhlasu přidělováni unijními orgány migranti, aniž by mohly rozhodovat o počtu těchto osob, o tom, z jakého civilizačního prostředí přicházejí, aniž by mohly zohlednit potřeby svého pracovního trhu, systémů sociálního zabezpečení, veřejné bezpečnosti, udržení homogenity společnosti a další bytostné zájmy, je v hrubém rozporu se státní svrchovaností, právem národů na sebeurčení, spontánním řádem věcí i zdravým rozumem. Jde o extrémní příklad sociálního inženýrství, centralistického dirigismu a vzrůstající arogance a rozpínavosti unijních orgánů. 

Pokud jde o naplnění dočasného schématu z 22. září 2015, jehož platnost Soudní dvůr potvrdil, státy, které kvótám vzdorují, by měly na tento problém pohlížet nejen optikou unijního práva, ale také vlastního ústavního práva. V knize Unie blízká i vzdálená (2014) obšírněji rozebírám téma záchranných brzd, které formulovaly některé ústavní soudy členských států vůči právu EU a postupu unijních institucí. Tyto soudy si v různé podobě vyhradily právo posledního slova pro výklad rozsahu pravomocí EU a unijních aktů pro případ, že by se Unie vymkla jistým mezím. Nyní je na čase tyto (vesměs) teoretické koncepty uvést do chodu.

Neposlušnost členského státu tváří v tvář excesu unijních orgánů

Český ústavní soud takto hned v počátku odmítl uznat doktrínu Soudního dvora EU o absolutní přednosti unijního práva. Inspirován přístupem německého Spolkového ústavního soudu konstatoval, že delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů na orgány EU může trvat potud, pokud jsou tyto pravomoci vykonávány orgány EU způsobem slučitelným se zachováním základů státní suverenity ČR a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. Sobě vyhradil roli vrcholného ochránce české ústavnosti, a to i proti eventuálním excesům unijních orgánů a evropského práva. Pokud by evropské orgány vykládaly nebo rozvíjely právo EU takovým způsobem, který by ohrožoval základy materiálně chápané ústavnosti a podstatné náležitosti demokratického právního státu, které jsou v souladu s Ústavou ČR chápány jako nedotknutelné (čl. 9 odst. 2 Ústavy), potom by takové právní akty nemohly být v ČR závazné. Ústavní soud dále prohlásil, že hodlá přezkoumávat jako ultima ratio i to, zda se právní akty orgánů EU drží v mezích pravomocí, které jim byly poskytnuty. Svou záchrannou brzdu Ústavní soud již jednou poněkud překvapivě uplatnil v praxi ve věci Holubec (Pl. ÚS 5/12) ve věci dorovnávání slovenských důchodů v únoru 2012, kdy se vzepřel Soudnímu dvoru EU a odmítl respektovat jeho výklad dané specifické materie s tím, že unijní soud vybočil z pravomocí, které ČR na Unii přenesla.

V případě, že by byla ČR odsouzena, bylo by na místě, aby Ústavní soud uplatnil svou brzdu  a aby ČR odepřela plnění této povinnosti vyplývající z práva EU z důvodu její neslučitelnosti se zachováním základů své státní suverenity. Mohli bychom hovořit o neposlušnosti členského státu tváří v tvář excesu unijních orgánů. Obdobný přístup – podle tamních ústavněprávních doktrín – by bylo lze doporučit Maďarsku a Polsku.

Čím rozhodnější bude nyní odpor členských států, které s přerozdělováním migrantů nesouhlasí, s naplněním prvních dvou přerozdělovacích schémat ze září 2015, a čím výraznějším fiaskem tento první pokus o zavedeních migračních kvót skončí, tím větší je šance, že unijní orgány a ostatní členské státy se již v budoucnu nebudou snažit prosazovat obdobná řešení silou.