- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
V pondělí 9. května na „Den Evropy“ završila svoji práci Konference o budoucnosti Evropy. Tato neobvyklá akce, která trvala přesně jeden rok, byla něčím mezi konventem, občanskými dialogy a veřejnou konzultací. Často se o ní mluvilo jako o „demokratickém experimentu“. Komise ji označila za „celoevropské cvičení participativní a poradní demokracie“. Podle společného prohlášení Evropského parlamentu, Rady a Komise, jímž byla konference svolána, mělo jít o „akci zaměřenou na občany, vycházející z přístupu zdola nahoru, poskytující Evropanům prostor pro vyjádření toho, co od Evropské unie očekávají“.
Konference probíhala na několika úrovních:
Řídícím orgánem konference byla devítičlenná výkonná rada, ve které měly rovné zastoupení (tj. po 3 členech) Evropský parlament, Rada a Evropská komise. V čele stáli tři spolupředsedové za každou z institucí – za Evropský parlament to byl Guy Verhofstadt, za Komisi Dubravka Šuicová a zástupce Rady se obměňoval podle rotujícího předsednictví.
Výstupem celého ročního snažení je závěrečná zpráva, předložená výkonnou radou 9. května. Její jádro tvoří politická doporučení přijatá plenárním zasedáním 30. dubna. Ta jsou doplněna různými informacemi o průběhu konference a postřehy výkonné rady. V přílohách jsou zahrnuta mimo jiné doporučení čtyř panelů evropských občanů, ze kterých plénum významně čerpalo.
Doporučení konference
Doporučení pléna se týkají devíti tematických okruhů: i) Změna klimatu a životní prostředí, ii) Zdraví, iii) Silnější ekonomika, sociální spravedlnost a pracovní místa, iv) EU ve světě, v) Hodnoty a práva, právní stát, bezpečnost, vi) Digitální transformace, vii) Evropská demokracie, viii) Migrace a ix) Vzdělávání, mládež, kultura a sport. Doporučení sestávají z 49 „návrhů“, které jsou dále členěny do konkrétnějších bodů, kterých je něco přes 320 (kvůli potížím s číslováním některých bodů raději neuvádím přesné číslo).
Obecně můžeme říci, že doporučení sledují jednak linii „více Unie“ – posílení pravomocí EU, expanzi její regulace, usnadnění přijímání rozhodnutí apod. Řada těchto návrhů by vyžadovala ke svému uskutečnění změnu zakládacích smluv, k čemuž text na více místech vyzývá. K některým by zase stačilo využití různých překlenovacích ustanovení (pasarel) a dalších vykutálených kliček, které přinesla Lisabonská smlouva. Druhou zřetelnou linií je výrazně levicový pohled na svět, který čpí z doporučených opatření i z jazyka. Výraznou a svébytnou složkou tohoto pohledu je zelená agenda, která se v podobě klimaticko-alarmistického Zeleného údělu prodrala v posledních letech do popředí unijní politiky.
Ducha textu v uvedených ohledech dobře vystihují například tyto pasáže: „Navrhujeme, aby EU podpořila přechod k udržitelnému a odolnému modelu růstu, který plně začlení zelenou a digitální transformaci se silným sociálním rozměrem do evropského semestru a posílí postavení občanů, odborů a podniků. Konvenční makroekonomické ukazatele a HDP by mohly být doplněny o nové ukazatele s cílem řešit nové evropské priority, jako je Zelená dohoda pro Evropu nebo evropský pilíř sociálních práv, a lépe zohlednit ekologickou a digitální transformaci a dobré životní podmínky lidí.“ „Navrhujeme, aby EU zlepšila svou schopnost přijímat rychlá a účinná rozhodnutí, zejména v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), vystupovat jednotně a jednat jako skutečně globální hráč, prosazovat pozitivní úlohu ve světě a zajistit účinnost své reakce na jakoukoli krizi.“ „Navrhujeme snížit nerovnosti, bojovat proti sociálnímu vyloučení a bojovat proti chudobě. Musíme zavést komplexní strategii boje proti chudobě, která by mohla mimo jiné zahrnovat posílené záruky pro děti a záruky pro mladé lidi, zavedení minimálních mezd, společný rámec EU pro systémy minimálního příjmu a důstojné sociální bydlení. Musíme zajistit plné provádění evropského pilíře sociálních práv…“ „Přetrvávající nadnárodní výzvy, jako jsou nerovnosti, konkurenceschopnost, zdraví, změna klimatu, migrace, digitalizace nebo spravedlivé zdanění, vyžadují řádná evropská řešení.“
Ze stovek konkrétních navržených opatření [z nichž mimochodem ne všechna jsou opravdu konkrétní – nejdeme zde třeba zvolání „nesmí být ohrožena sociální práva (veřejné zdraví, veřejné vzdělávání, politiky zaměstnanosti)“ (b. 14/2) nebo návrh „posílit kapacity Evropské unie v klíčových důležitých oblastech“ (b. 39/4)] vybírám některá, jež buď velmi zřetelně podtrhují naznačené hlavní směry, nebo si zasluhují pozornost z jiného důvodu.
Mezi obecnými institucionálními náměty nalezneme například tyto:
V oblasti životního prostředí se žádá třeba:
V rámci hospodářských a sociálních otázek zazněly také tyto náměty:
V oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky navrhla konference mimo jiné:
V rámci boje proti diskriminaci se apeluje na
Z ostatních oblastí upozorněme na tyto náměty:
Konečně zazněly i dosti výstřední návrhy, a to například:
Komentář
V začátcích diskuse o konferenci v roce 2019, tedy v době těsně po završení brexitového procesu reflexe neboli tzv. cesty do Sibiu, jsem v článku Konference o budoucnosti Evropy? varoval: „Od plánované konference bychom si nic dobrého slibovat neměli. Uvědomme si, kdo jsou její iniciátoři, a jaké představy o reformách Unie mají. K žádné obnovené příležitosti pro ty, kteří v uplynulých třech letech neúspěšně prosazovali přehodnocení nynějšího modelu integrace, se rozhodně neschyluje. Bude to akce těch, kteří tento model chtějí naopak posunout mnohem dále a centralizační výdobytky z cesty do Sibiu považují za nedostatečné. Můžeme předpokládat, že ožijí témata, jako jsou model „spitzenkanditátů“ pro výběr předsedy Komise, nadnárodní kandidátní listiny ve volbách do Evropského parlamentu, snahy o rozšiřování hlasování kvalifikovanou většinou na úkor jednomyslnosti využitím tzv. pasarel a že bude dán prostor pro úvahy o tom, jak dále prohlubovat integraci v jednotlivých oblastech.“
Výsledek konference, který jde přesně v tomto duchu, mě tedy nijak nepřekvapuje.
Mám-li uvést, co naopak předčilo moje špatná očekávání, pak je to způsob zapojení občanů a zacházení s nimi. V článku Unijní demokracie naruby jsem upozorňoval na prapodivný výběr oněch několika stovek „vyvolených, ale nevolených“, které si organizátoři vytáhli jako králíky z klobouku. Předpokládal jsem také, že diskuse v panelech evropských občanů bude dosti sešněrovaná; měla totiž probíhat podle přesné metodiky, se zapojením moderátorů, expertů a ověřovatelů faktů a účastníci měli mít stále k dispozici „odbornou podporu a poradenství“. Když jsem později sledoval přímé přenosy ze zasedání panelů s poněkud vyjukanými jedinci, nesměle se rozhlížejícími ve velkém světě a naivně nadšenými ze svého nenadálého poslání, a s moderátory, kteří s účastníky zacházeli málem jako s dětmi, měl jsem zvláštní pocit, že se před námi odehrává jakási bizarní show typu „Zlaté masky“. Bohužel zde tentokrát nešlo o zábavu, ale o zvláštní hru na demokracii, kde občané dostali toliko úlohu komparzu.
Experimentování s demokracií pod hlavičkami typu „participativní a poradní demokracie“ považuji za vrcholně nebezpečné. Zavánějí totiž obcházením standardních demokratických procesů, nepolitickou politikou, degradováním svéprávného občana, spolurozhodujícího o správě své země, do role nesamostatného dítěte ovládaného a zneužívaného veřejnou mocí. V nadstátním celku, který má i bez toho velké problémy s demokratickou legitimitou, jsou podobné experimenty ještě větším zlem než na úrovni národního státu.
Další články autora |
V digitální éře, kde technologie proniká do všech aspektů našich životů, se také zvyšuje riziko podvodů. Od falešných e-mailů a inzerátů až po...