Hladový tygr

Pokračování románu Až dozrají kdoule, který se odehrává v daleké budoucnosti. Tentokrát kapitola 6 obraz 4. Tentokrát o mladém Demirelovi v Praze.

Řídit osidlovací procesy na dálku z Ankary byla jedna věc, ale možnost bezprostředně se podílet na jejich praktickém uskutečňování přímo na místě, to bylo něco jiného, ještě mnohem více strhujícího. Tady se osadníci neslévali do čísel a jejich destinace nebyly jenom dlouhým seznamem cize znějících názvů jako na tabuli odletů. Tady zblízka šlo o skutečné lidi a jejich osudy, o konkrétní obce s osobitým rázem, o každou novou školu, knihovnu, mešitu, divadlo a bezpočet dalších jednotlivostí. Tak to alespoň cítil Demirel. A jakkoli si svou práci zamiloval už na ministerstvu, nyní k ní zahořel prudkou vášní.

Bayraktar ve svém mladém podřízeném záhy rozpoznal nejschopnějšího a nejspolehlivějšího z radů ve vedení sekce, navíc překypujícího energií a zdravou iniciativou. Proto mu začal svěřovat téměř všechna významnější zařizování v zabydlovaných lokalitách. Demirelův život se tak dostal do závratného tempa. Neminul snad den, kdy by nebyl na cestách. S hrstkou referentů při ruce křižoval republiku všemi směry. Jednal s místními orgány, přebíral nemovitosti, dohlížel na stavební práce. Nejdůležitější ze všeho byl však pro něj kontakt s osadníky a jejich představiteli. Kam přijel, snažil se diskutovat, pomoci, poradit, povzbudit, řešit problémy. Tak se zrodil „strýček Arhan“, známý napříč komunitou českých Turků jako příjemný a obratný chlapík z ambasády a veleužitečný kontakt v případě nouze.

Nebyla v tom čistě nezištná snaha vzorně vykonávat svoji práci a posloužit krajanům, kteří se potýkali s novým, tolik odlišným prostředím. Demirela poháněly také osobní ambice, přičemž instinkt mu radil, že právě s tímto nasazením se pro správu osidlování Česka stane nepostradatelným a nenahraditelným, bude stoupat výš a výš, nikoho nenapadne převelet ho odtud jinam, jednou třeba převezme funkci po Bayraktarovi, jednou…

Ta země ho začala zvláštním způsobem přitahovat. Když bez ustání projížděl po významných městech i zapadlých koutech, když se procházel po ulicích a náměstích, když z vyhlídek zkoumal panoramata, jeho původní odtažitost a chladný profesionální přístup dostávaly trhliny. Všechna ta starobylá města, úhledné vísky, zámky, hrady, paláce, sochy a půvabná, mírná krajina oblékající se do čtyř rozdílných ročních období… Ne, nesmějí ho nikam převelet!

„Vidím, mladíku, že jste nám tu nějak zdomácněl,“ poznamenal s úsměvem Emir Karahan, když se spolu vraceli autem z jakéhosi výjezdu. „Mně nemusíte nic vysvětlovat. Ono to tak nejdřív nevypadá a hodnou chvíli to trvá, ale pak se vám tahle země, ani nevíte jak, zaryje pod kůži.“ Odkašlal si a potom pokračoval: „Poslechněte, to mi připomíná jednu takovou krásnou starou báseň, která vypráví o zdejším slavném panovníkovi Karlu IV., jak si tady zvykal, … protože mládí vlastně strávil ve Francii…“ Nato volně převyprávěl Nerudovu Romanci o Karlu IV., ve které středověký císař a král až postupně přichází na chuť zdejšímu vínu i lidu.

„Přibliž k tomu lidu hled a přitiskneš svůj k němu ret a neodtrhneš více,“ opakoval Demirel zaujatě poslední slova. Potom spolu oba Turci celý zbytek cesty rozmlouvali o Česku a jeho historii a kultuře. Právě tehdy se také dohodli, že Karahan pomůže Demirelovi se studiem češtiny a místních reálií.

Bylo by ovšem chybou podezírat Demirela – tehdy i později –, že by se z něj stal nadšený bohemista nebo jen příznivec českého národa a jeho dědictví. Snad v koutku duše nalezl trochu sympatie pro některé dávné hudební skladatele, umělce nebo architekty, o přitisknutém rtu však nemohla být řeč. Jestliže očima hltal zdejší krásy, nedělal to jako nějaký oslněný turista, ale jako hladový tygr, který si obhlíží lákavou kořist. Rostla v něm jedna velká touha – být v budoucnu v popředí mezi těmi muži, kteří tuto trofej přinesou svojí vlasti k nohám. Všechno to učení jazyka a kulturních zajímavostí bylo jen prostředkem, který mu měl při tomto úkolu a při budování jeho pozice pomoci.

Demirelovou šťastnou vlastností bylo, že svou velkou ctižádost dokázal držet pod kontrolou, že ji vždy správně směroval a dávkoval. Vše vsadil na píli, pečlivost, důslednost a nadstandardní výkony v kombinaci s loajalitou. Vždy se snažil plně vyhovět sekčnímu šéfovi, nikdy nešel ani v nejmenším proti němu, neobcházel ho, neintrikoval. Tento přístup přinesl svoje plody. Když se v roce 2072 Bayraktar ve zlém rozešel se svým původním náměstkem, který měl příliš často svoji hlavu, prosadil jako svého nového zástupce právě Demirela. Spolu potom tito dva vytvořili sehraný tandem.

Kdykoli později Demirel vzpomínal na celé to období pod Bayraktarem, na tváři měl lehce zasněný úsměv a v očích náznak povzdechu za selankou, kterou odnesl čas. Nebylo to dáno jen tím, že tyto roky mu splývaly s mládím, s příjemným rodinným životem, kdy v hanspaulské vile s Azrou vychovali čtyři syny, nebo s vlastivědnými rozpravami s Emirem Karahanem. Šlo také o to, že přes všechen činorodý vzruch a pracovní nápor, tehdy panoval relativní klid a pohoda a že na jeho bedrech ještě neleželo celé břímě odpovědnosti.

Hlavním úkolem této první fáze bylo dostat krajany dovnitř a zařídit vše potřebné k jejich trvalému usídlení. Úkol to byl mimořádně náročný, spojený s rozsáhlou administrativou, množstvím veřejných zakázek a nejrůznějšími technickými problémy. Díky skvěle nastaveným postupům v metropoli, Bayraktarově dovednému řízení i podpoře ze strany českých orgánů, však vše fungovalo víceméně hladce.

Co je zásadní, jen málo se tehdy řešila politika. Především nebyly žádné potíže s tuzemskou reprezentací, která byla naopak Turkům naprosto nápomocná. Ani ve vztahu ke krajanské komunitě nebylo zatím třeba ze strany ambasády příliš intenzivního politického působení, lépe řečeno, pro tuto etapu jej ústředí neplánovalo. Pro tento čas byly namístě obezřetnost, zdrženlivost, snaha nečinit nic, co by budilo nežádoucí reakce či přílišnou pozornost.

Jistěže záměrem Ankary bylo nenechat osadníky růst jako dříví v lese, ale pro začátek tomu měla sloužit jen méně nápadná opatření. Prvním byl pečlivý výběr činovníků, schopných ujmout se místní správy, a dále učitelů, duchovních a kulturních pracovníků. Za tento výběr bylo odpovědné krajanské ministerstvo, nikoli velvyslanectví, které pak vstupovalo do hry teprve při přidělování těchto kádrů na konkrétní místa.

Druhým opatřením, kde měla ambasáda významnější úlohu, byl krajanský spolek Türk Toplomu, později Türk-Hazar Toplomu. Ten byl koncipován jako základní společensko-kulturní platforma komunity s širokou členskou základnou, sdružující aktivní osobnosti napříč různými sektory. Do doby, než bude v budoucnu založeno politické hnutí, měl tento subjekt plnit roli jisté zastupitelské organizace a mluvčího krajanů. Formálně bylo vedení spolku v rukou běžných přistěhovalců, ve skutečnosti tyto bílé koně dosazovalo a řídilo vedení osidlovací sekce. Bayraktar věnoval budování spolku velkou pozornost v počátečních letech, jakmile se však novým náměstkem stal Demirel, přenechal rád tuto agendu jemu.

Když v lednu 2081 sekční šéf oznámil svoje rozhodnutí odejít ke konci roku do penze, o nástupci bylo už dávno jasno. Právě tak bylo zřejmé, že tento se ujme otěží v době, která bude mít k dosavadní stabilitě daleko. Vždyť předchozího roku rezignoval premiér Oktábec a vládě jeho hnutí zjevně dobíhaly poslední měsíce. Krajní levice, která sahala po moci, se jevila jako nevyzpytatelná. Do toho přišly aféry Medine Öztürk a Jatky Hazinedar. Konečně, zdálo se, že rostoucí a stále více sebevědomá turkická menšina postupně dozrává k potřebě politického vedení.

Jednou dopoledne začátkem září 2081 stál Demirel mezi davem svých kolegů na zahradě velvyslanectví a s ochrannými brýlemi sledoval téměř úplné zatmění slunce. Na několik minut se zešeřilo a z ohnivého kotouče zůstal na nebi jen turecký srpek. Byl to vzácný, slavnostní a kouzelně krásný přírodní jev. Podmračený muž s knírem se tiše a strnule díval vzhůru. Přemýšlel o přelomu dvou etap a o nesnadných úkolech, které na něj čekaly.

Předchozí díl Začátek