Dobrý pastýř v nedobré době

Kardinál Dominik Duka byl po celých dvanáct let svého působení v čele české katolické církve všestranně pozitivním, stabilizujícím, sjednocujícím činitelem na naší veřejné scéně.

Noblesa, slušnost, lidskost, a přitom neoblomná pevnost v obhajobě křesťanských hodnot – to vše charakterizuje odcházejícího arcibiskupa pražského a primase českého Dominika Duku. Řeklo by se, že jde o vlastnosti, které bychom u muže na jeho místě mohli očekávat. Samozřejmé však rozhodně nejsou, jak nám ukazuje pohled do jiných zemí i do naší nedávné historie. 

Duka zastával svůj úřad ve velmi nesnadných letech, kdy se výrazně prohlubovala kulturně-civilizační krize Západu, spojená se společenským rozvratem nebývalých rozměrů. V knize Sebedestrukce Západu (2020) píšeme o frontálním útoku na západní civilizaci v podobě, jak ji vybudovaly generace před námi. Kulturní revolucionáři – ať už je nazýváme neomarxisty, progresivisty, levicovými liberály či třeba „woke“ – boří a zpochybňují základní stavební prvky společnosti a konstanty našich životů a usilují o vybudování nového člověka a nové civilizace od nuly.

Sám kardinál k tomu píše: „Na době mé služby je podstatné, že byla dobou napjatou a složitou, což se stále víc vyhrocovalo. Byla to doba terorismu a migrace, výbuchu genderové ideologie, klimatických změn, kůrovce a Covidu 19. Proměňovala se z doby postmoderní na dobu postfaktickou až se proměnila v dobu posthumánní. ... [M]ým hlavním úkolem bylo stát pevně, varovat a vracet lidem naději. Je to sice trvalý úkol každého křesťana, ale sám jsem stál na zřetelně viditelném místě. Co tento úkol žádá? Nejprve vyžaduje jasně rozlišovat mezi dobrem a zlem. V relativistické postliberální společnosti, která dosáhla svého vrcholu v době posthumánní, je to mimořádně obtížné. Žádné kritérium není obecně přijato a všechny hranice jsou rozmazány. Přesto jsem přesvědčen, že v tomto bodě jsem se snažil jednat správně. Dodávat lidem naději je dnes rovněž těžké, ale dělal jsem, co jsem mohl.“

Dominik Duka stál vždy zřetelně proti progresivismu, ale také proti lidské sprostotě a nadutosti. Nikdy s těmito druhy zla nedělal kompromisy. Nebyl jako oni moderní duchovní, které oslovil v jedné své krásné promluvě Monsignor Petr Piťha: „Běda vám, vystrašení vyhaslí kněží, kteří svaté pravdy nehlásáte, ale nabízíte je za snížené ceny, abyste byli všude přijati a pozitivně vnímáni, protože vás stihne osud všech vlažných.“ Nebyl ani z těch církevních představitelů, kteří pod rouškou náboženství jen zastírají svoje osobní ambice či politický aktivismus.

Nesmírně mě oslovilo, když při pohřbu Karla Gotta vzkázal oněm „lepším“ lidem, kteří se nad zpěvákem pohoršovali: „Mnohým by mohl odpovědět Ježíšovými slovy: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Pro nás pro každého platí, že bychom neobstáli, kdybychom se nedovolávali milosrdenství. Mnozí však v naší zemi shodili z piedestalu boží majestát a tak nahrazují boží soud svým vlastním soudem, který jim dovoluje zneuznávat všechny zásady slušnosti i spravedlnosti.“

Dominik Duka byl dobrým pastýřem v nedobré době. Byl jedním z rozumných hlasů z normálního světa, které zaznívaly jako osvěžení a vzpruha pro ty, kteří chtěli poslouchat. I díky němu bylo posledních dvanáct let o něco lepších, než být mohlo. 

Pane kardinále, děkujeme.