Zatímco pozornost médií a veřejnosti, pokud jde o dění na úrovni EU, je zaměřena na jiná aktuální témata, ČR v tichosti otočila pozici o 180 stupňů u jedné z nejkontroverznějších iniciativ Bruselu posledních let.
Pokud dnes slyšíme o kvótách, vytane na mysli na prvním místě přerozdělování migrantů. Přitom ve stínu migrační krize se málem zapomnělo na další neméně děsivý projekt, který už několik let leží v útrobách unijního legislativního procesu. Jde o návrh na zavedení kvót na zastoupení žen ve vedení velkých obchodních společností (Návrh směrnice … o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy dozorčí rady / nevýkonnými členy správní rady společností kotovaných na burzách a o souvisejících opatřeních), který před třemi lety vyvolal tolik pozdvižení.
O tomto kapitálním kousku z dílny tehdejší komisařky Viviane Redingové jsem psal např. v článku Genderově vyvážená nehoráznost (Právo & Byznys č. 1/2013) nebo Pro zavedení kvót na ženy nemá Unie pravomoc (Revue Politika 1/2013). Podrobně jej pak rozebírám v textu K návrhu směrnice o zastoupení žen ve vedení obchodních společností (Obchodněprávní revue č. 5/2013).
Česká republika za tehdejší Nečasovy vlády zaujala k tomuto neomarxistickému sociálně-inženýrskému paskvilu jediný rozumný postoj – odmítla jej od základu. Rámcová pozice přijatá záhy po předložení návrhu mimo jiné konstatuje:
„1) Vláda ČR návrh směrnice nepodporuje. Domnívá se, že EU nemá pravomoc navržený předpis přijmout. Rovněž není nakloněna věcné stránce návrhu.
2) Vláda ČR doporučuje komorám Parlamentu ČR přijmout odůvodněné stanovisko o nesouladu návrhu se zásadou subsidiarity ve smyslu čl. 6 Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality.
3) Obecně ČR považuje samoregulace podniků za adekvátní a společensky všeobecně akceptovaný nástroj řešení nízkého zastoupení žen ve vedení podniků. Vláda ČR podporuje jiná než normativní kvantitativní opatření pro dosahování vyrovnanější účasti žen a mužů v řídících orgánech podniků. Do popředí v této souvislosti vystupuje koncept tzv. společenské odpovědnosti podniků…“
Po nástupu Sobotkovy vlády agenda přešla do portfolia ministra Jiřího Dienstbiera, který se – nepřekvapivě – jal horlivě prosazovat změnu pozice směrem k nadšené podpoře. Tato změna, jejíž projednávání se nakonec dostalo s ohledem na nemožnost dohody mezi zainteresovanými rezorty až na vládní úroveň, byla nejprve na zasedání vlády 8. prosince 2014 odmítnuta. Pro změnu hlasovali ministři ČSSD, zatímco ANO a lidovci byli proti.
Letos v listopadu ovšem přijela na návštěvu do ČR komisařka Jourová, pod kterou návrh spadá, a vydatně lobbovala u svého šéfa Andreje Babiše za změnu pozice. Komise si slibovala, že mimo jiné s hlasy České republiky prolomí trvající blokační menšinu, která brání pokroku v legislativním procesu na úrovni EU (do tábora odpůrců patřilo Německo, Velká Británie, ČR, Maďarsko, Estonsko, Švédsko, Slovensko, Nizozemsko, Dánsko a Chorvatsko). Jourová Babiše nakonec ho přesvědčila – říká se, že výměnou za podporu Komise v některých pro něj prioritních unijních agendách.
Změnou pozice Babiše a tím automaticky i celého ANO bylo vše dáno. Dienstbierův opětovně předložený návrh na zasedání vlády 2. prosince 2015 s hlasy ministrů ANO snadno prošel!
Naštěstí při hlasování v Radě EU 7. prosince 2015 se ani s poslušnou ČR pro návrh směrnice nenašla kvalifikovaná většina. K odpůrcům se nově připojilo (po nedávných volbách) Polsko. Zdravý rozum protentokrát zvítězil, ovšem bohužel bez našeho přičinění.
Vyšlo v revue Pravý břeh, 12. 12. 2025
