Tři z achilových pat Standardního modelu vesmíru

Popsaný pozorovaný jev zakřivení dráhy světla u Slunce se interpretuje jako důkaz zakřivení Prostoru v důsledku přítomnosti hmotného tělesa. Nabízí se ale i jiná interpretace. Zakřivení dráhy světla je výslednicí pohybu světla jako interakce fotonu s Prostorem, a působení Gravitace, která foton přitlačuje ke Slunci.

1) Rychlost světla. Rychlost světla závisí nepřímo úměrně na velikosti gravitační síly. Totéž platí pro veškeré ostatní děje ve Vesmíru. Konstantní je vzájemný poměr rychlosti dějů ve stejně velkém gravitačním poli. To je také důvod, proč se nám jeví rychlost světla ve všech směrech jako konstantní. (viz článek Omyly Alberta Einsteina (1), a další).

2) Gravitace. Když spadlo Newtonovi na hlavu pověstné jablko a Newton si uvědomil působící gravitační sílu (již před Newtonem například  Aristoteles), měl důkaz, že se tak děje v důsledku působení přitažlivosti Země, jednoznačně axiomatický charakter. Ať se rozhlížel Newton sebevíc kolem sebe, nikde v okolí nic jiného neviděl. Jenom to malinké jablko a obrovskou Zeměkouli. Bylo to naprosto jasné, jablko přitáhla ta Zeměkoule.

Podobných axiomatických důkazů nalezneme v historii mnoho. Již zmíněný Aristoteles (nejmladší z velkého řeckého filozofického trojhvězdí) ve 4. století př.n.l. přišel s hypotézou, že živé organismy se rodí z prostředí, ve kterém se vyskytují. Ještě v 17. století tuto hypotézu podpořil experimentem Jan Baptista van Helmont, který „dokázal“, že myš vznikla ze špinavé košile a obilí. Nakonec byla – rovněž v 17. století -   tato teorie opravena; život se z neživého prostředí nerodí, ale vhodné prostředí vyhledává.

Axiomatickou povahu měl i geocentrický systém Klaudia Ptolemaia z přelomu 1./2. století n.l. Jaký lepší důkaz by někdo mohl chtít!!! Každý se mohl na vlastní oči přesvědčit, jak Slunce ráno vychází, obíhá Zemi a zase na druhé straně zapadá.

Stejně axiomatický byl i důkaz, že Země musí být v principu plochá. Každý se mohl snadno přesvědčit, že se voda z nádoby, pokud ji otočíme, vylije…. Mohli bychom pokračovat.

Problém Gravitace je závažnější než problém rychlosti světla (i když je zde souvislost, jak bylo výše popsáno). Současný stav poznání prokazuje, že z  původně axiomatického důkazu o vzájemné přitažlivosti těles mnoho nezbývá, protože rozpory teorie a pozorované skutečnosti jsou zásadní. Pokud vyjdeme z předpokladu, že zdrojem Gravitace není Hmota ale Prostor, dostaneme docela jiný obrázek Vesmíru.

3) Prostor. Chápání Prostoru je – myslím si - největší achilovou patou Standardního modelu Vesmíru. Prostor je chápán jako syntéza neměnného newtonovského Prostoru (spolu s neexistujícím časem se mluví o časoprostoru, to samo o sobě je problém) a zakřivujícího se relativistického Prostoru. V důsledku této syntézy zůstala Prostoru zcela pasivní role jakési divadelní scény, na které se odehrávají vesmírné děje.

Myslím, že to takto být nemůže a že role Prostoru je podstatně aktivnější.

Představme si, že Prostorem je formela (plastelína) a nyní do ni otiskneme klíč. Není plastelína a klíč!!! Tam, kde je klíč, není plastelína. Tam, kde je plastelína, není klíč.

Představme si, že plaveme v rybníku. Není voda a my. Tam, kde jsme my, není voda. ?am, kde je voda, nejsme my.

Představme si prostor zamořený dýmovnicí. Je to jako s vodou, kde je dýmovnice, nejsme my a naopak.  Atd.

Tam, kde je Prostor, není Hmota. Tam, kde je Hmota, není Prostor. Není Hmota v Prostoru.

Jsou zásadní důvody, proč takto chápat  Prostor a Hmotu.

A) Myšlenku „samopohybu“ (například Karel Marx) a nebo dokonce „tupého samopohybu“ (Václav Havel) považuji za chybnou. Pohyb fotonů chápu jako interakci mezi Prostorem a Energií.

B) Že má Prostor obsah, vyplývá i ze současných poznatků existence temné energie (temné hmoty), která má tvořit plných cca 95% Vesmíru. Je-li Vesmír dostatečně izotropní, což pozorování rovněž potvrzuje, potom je zcela vyloučeno, aby temná energie (temná hmota) nebyla všude kolem nás. Pokud je temná energie (temná hmota) obsahem Prostoru a projevuje se jako interakce s  Energií, kterou vnímáme jako pohyb energetických částic (fotonů), potom je obraz Vesmíru reálnější než jak ho popisuje Standardní model Vesmíru. (viz článek Omyly Alberta Einsteina (5) – Hmotnost a Prostor a další)

C) Prostor, který má obsah, vstupuje do vesmírných dějů jako hegemon a lze mu přisoudit „odpovědnost“ za Gravitaci. Dále se:

a) zbavujeme gravitonu – energetické částice, která prostupuje celý Vesmír a energeticky provazuje veškerou Hmotu ve Vesmíru.

b) principiálně vysvětluje rozpor mezi Gravitací velkých celků (Galaxií a dále) a chování Gravitace v našem prostoru

c) opouští pasivní (defenzivní) přístup prostého konstatování, že se fotony pohybují rychlostí c, aniž bychom odpověděli na otázku, proč tomu tak je.

Důkaz, že se v Cavendishově experimentu dvě koule navzájem přitahují není o nic silnější než že jsou k sobě přitlačovány. Obě síly mají povahu pole a nedokážeme rozlišit, zda nás „něco“ přitahuje a nebo přitlačuje. Výsledek v našich podmínkách je identický. Ve prospěch Prostoru jako původce Gravitace navíc svědčí všeobecně uznávaná existence temné energie (temné hmoty) – naopak, existence gravitonů nikdy prokázána nebyla.