Omyly Alberta Einsteina (5) - Hmotnost a prostor

 Všechno by to do sebe lépe „zapadalo“, pokud by byl Vesmír  podstatně kompaktnější, než jak se nám jeví. Myslím, že to tak i je. 

Z předchozích článků vyplývá, že rychlost světla ve vakuu není konstantní a že fyzikální, chemický i sociální pohyb je z hlediska Vesmíru totéž. Minulost a budoucnost jsou antropocentrické rozměry (orientační body), stejně jako čas a ostatní metody porovnávání dějů. Komparace dějů je nezbytná až pro koordinaci dějů - základní podmínku  pro zachování Života jako subsystému Vesmíru.

Prostor je od dob atomistického řeckého filosofa Demokrita z Abdéry („Pravda jsou atomy a prázdný prostor - Αλήθεια είναι τα άτομα και το κενό“,5.st.p.n.l.), přes anglického fyzika Isaaca Newtona („Absolutní prostor ze své vlastní podstaty a bez ohledu na cokoliv vnějšího zůstává stále stejný a nehybný“ Philosophiae Naturalis Principia Mathematica, Scholio II, 1687 [překlad Jiří Šoler]) chápán až do roku 1915 jako scéna, na které se odehrávají vesmírné příběhy, aniž by však prostor byl součástí těchto příběhů jako plnohodnotný herec.

Revoluční duch Alberta Einsteina přináší s Obecnou teorií relativity zásadní průlom do našeho vědomí. Einstein prostor „rozpohyboval“ a svěřil mu podstatně významnější roli ve vesmírných dějích.

Jestliže se více jak 2500let „nic nedělo“, nyní dostávají události velmi rychlý spád. V roce 1927 belgický kněz Georges Lemaître, pod vlivem Obecné teorie relativity,  navrhuje řešení expanze Vesmíru ze svého počátku. Jeho teorii podporuje r.1929 americký astronom Edwin Hubble experimentálními důkazy, které se opírají o Dopplerův efekt (formulovaný již v roce 1842) – v tomto případě má podobu rudého posuvu. Hubble zjistil, že vzdálené galaxie se vzdalují vůči Zemi rychlostmi ve všech směrech v přímé úměrnosti k jejich vzdálenosti (Hubbleův zákon).

V roce 1933 upozornil rodák z bulharské Varny, astronom Fritz Zwicky na nesrovnalosti při studiu rotací galaxií. Velmi zjednodušeně řečeno, chybí hmota, která by výsledky pozorování dala do souladu s teorií.

Dnes se má za to, že chybějící hmota a energie dělá celkových neuvěřitelných 96% hmotnosti Vesmíru a že na naši „viditelnou“ hmotu připadají pouhá 4%.

Termín Velký třesk (Big Bang) byl poprvé použit – a to ironicky - v roce 1949 britským vědcem Fredem Hoylem , který se s principem expanze Vesmíru neztotožnil. Název se ale ujal a model expandujícího Vesmíru výbuchem ze singularity je dnes všeobecně uznáván.

V této neúplné historické zkratce chybí zcela neprávem mnoho dalších významných vědců, například ruský matematik Alexandr Fridman  nebo rodák z Ukrajiny George Gamow.

Během několika desítek let se tak Vesmír v našem vědomí „proměnil“ k nepoznání.

Je pouze otázkou víry představa, že se Vesmír po Velkém třesku „rozpadl“ na hmotu a časoprostorovou dimenzi. Rovněž není vidět „mechanismus“, který by spustil „vesmírný čas“, co je však důležitější, není vidět žádnou funkci vesmírného času, tedy důvod jeho existence. Vesmír je možné přirovnat k Rubikově kostce – pro její řešení nemá žádný význam, jak bylo daného stavu (pozice) dosaženo (více ve třetím článku).

„Když to bouchlo“, Vesmír začal expandovat, to však ještě neznamená, že se „rozpadl“. Více platí přirovnání k téměř dokonale homogennímu těstu nebo oblaku. Prostor a substance je vyjádřením téhož. Není hmota (ani éter) v prostoru, sám prostor je substancí. (Podobně jako výrazy pohyb, změna nebo vývoj jsou vyjádřením téhož, neboť není změna bez pohybu a není vývoj bez změny)

„Komparační dimenze“ mají význam až ve chvíli, kdy je zapotřebí koordinovat děje. Tyto funkce dávají poprvé smysl se zrodem Života, ne dříve (viz třetí a čtvrtý článek). Vesmír „funguje“ na jiném principu, na permanentní změně stavu – a k tomu žádné dimenze nepotřebuje.

Předpokládejme, že celková hmotnost Sluneční soustavy je tvořena ze 4% hmotností nám známé „klasické“ hmoty a z  96% hmotností prostoru. Protože Slunce obsahuje přibližně 99,8% veškeré hmoty Sluneční soustavy, můžeme pro základní výpočet vycházet ze 2 koulí – jednu tvoří Slunce (cca 100% hmoty), druhou Sluneční soustava

Poloměr Slunce činí r_s = 0,00465247AU

Poloměr Sluneční soustavy činí r_ss = 125000AU (nejméně, ale spíš více)

Protože víme, že střední hustota Slunce je 1.400kg/m^3, můžeme provést orientační výpočet.

 Aby tvořila hmotnost prostoru 96% veškeré hmotnosti Sluneční soustavy, nemá prostor průměrnou hmotnost větší než 1.739 nanogramů/km³, což je pro nás neměřitelná hmotnost. Tato hustota nemůže pozorovatelným způsobem ovlivnit setrvačnost pohybu těles Sluneční soustavy, zároveň ale do dějů v Galaxii vstupuje Sluneční soustava se zcela jinou hmotností, než s jakou počítáme. Totéž platí i pro ostatní solární systémy.

 Takto formulovaný Vesmír, tedy že prostor je pouze antropocentrický rozměr, nám dovolí vyslovit hned několik zásadních hypotéz:

1)    Rychlost světla je dána interakcí mezi fotonem a substancí, kterou nazýváme prostor. Nejenom energie je kvantována, ale sám pohyb fotonu je rovněž kvantován. Můžeme předpokládat, že základní děj, na který lze pohyb fotonu rozdělit, souvisí s Planckovým časem.

2)      Zdrojem veškerého pohybu ve Vesmíru je interakce fotonů (případně dalších elementárních částic) a substance, kterou nazýváme prostor.

3)      Hmota, energie a substance, kterou nazýváme prostor, jsou konvertibilní.

4)      Vesmír je izotropní o mnoho řádů více, než jak jsme dosud předpokládali.

 Příště o gravitaci.