Omyly Alberta Einsteina (3)

Omyl třetí – Jak „myslí“ Vesmír. Není minulost a není budoucnost. Není tedy možné porušit kauzální (příčinnou) souvislost .

 Rychlost světla ve vakuu chápe Albert Einstein jako realitu, která se vymyká té naší (realitu o sobě – řečeno terminologií Imanuela Kanta). Pro Einsteina je rychlost světla konstantní ve vakuu, nepřekročitelná a je nositelem informace. Pokud by rychlost světla byla překročena, muselo by dojít k porušení principu kauzality, tedy následek by předcházel příčinu. (Jako v písni o Golemovi Ježka, Voskovce a Wericha „…podle druhé (verze) nejdřív se rozmočil, namočil se a pak tam skočil“…).

 Možnost porušení principu kauzality je problém antropocentrický. Pokud lze matematicky takovou možnost dokázat (pomocí Lorentzových transformací) v případě dvou inerciálních soustav, je třeba hledat chybu v zadání.

 Vesmír jako množina má své podmnožiny, které se z Vesmíru nemohou vydělit a podléhají základnímu Zákonu Vesmíru, který můžeme nazvat „permanentní změna stavu“. Permanentní změna stavu znamená, že ve chvíli, kdy je určitého stavu dosaženo, se tento stav mění na nový. Vyjádřeno – „expresivně  antropocentricky“ - Vesmír nám „sděluje“: „Můžete si dělat co chcete, jenom nesmíte překročit základní Zákon“.

 Tento na první pohled „benevolentní Zákon“ vylučuje možnost porušení principu kauzality, protože není minulost, přítomnost ani budoucnost. Je jenom permanentní změna stavu. Vesmír nemá „historickou paměť“ – nepotřebuje ji, na rozdíl od Života, který minulost (zkušenost) potřebuje jako svoje orientační (opěrné) body. Minulost je to však jenom zdánlivá – jedná se pouze o „paměťové moduly“ (interní i externí), ze kterých si minulost sestavujeme.

 Myšlenka „permanentní změny stavu“ není nic nového, je známa již od starověku. Na přelomu 6. a 5. století př.n.l. žil a tvořil Herakleitos z Efesu zvaný „Temný“ (544–484 př.n.l.), kterému se přisuzují v této souvislosti jako autentické výroky „Vše postupuje a nic netrvá“ (Τα πάντα ρει και ουδέν μένει), a „Dvakrát nevstoupíš do téže řeky“ (Ποταμώ ουκ έστιν εμβήναι δις τω αυτώ). Dnes se  traduje  verze „Vše plyne“. 

 Život, kterého jsme my lidé nedílnou součástí – a který je podmnožinou Vesmíru - je na rozdíl od Vesmíru charakterizován syntézou dějů. Naše vnímání, naše chápání i naše myšlení je syntézou dějů do smysluplných a pro život dostatečně stabilních celků. Smysly máme nastavené na určitou citlivost rozlišení, která je dána tak, aby byla pro nás (jedné z mnoha forem Života) co nejvýhodnější z hlediska vlastní existence. Základem jsou pro nás informace, které ukládáme do paměti a následně je zpracováváme z hlediska vlastní potřeby.

 Představme si šachovou partii proti počítači. Počítač vyhodnotí aktuální situaci podle programu, který má k dispozici a podle toho se „rozhodne“ k dalšímu postupu. Počítač minulost nezná, zná pouze aktuální stav (v tomto případě aktuální pozici).

 Stejným způsobem „uvažuje“ Vesmír. Na základě dosaženého stavu, který se permanentně mění, přechází do nového stavu. Stejně jako počítač, také Vesmír minulost „nezná“.

 My lidé pracujeme s informacemi a pamětí. Informace, uložené v paměti, zvažujeme a docházíme k rozhodnutí. Naše rozhodnutí je identické s „rozhodnutím“ počítače o dalším tahu nebo „rozhodnutím“ Vesmíru o dalším stavu. Všechna rozhodnutí jsou dána průběhem a výsledkem dějů.

 Minulost je antropocentrický termín, kterým vyjadřujeme zkušenost - uložené informace a jejich hodnocení. Rozhodnutí vždy podléhá Zákonu Vesmíru, tedy permanentní změně stavu.

 Permanentní změnu stavu vnímáme prostřednictvím dějů. Námi vnímané děje jsou ale syntézou mnoha kratších dějů, které již rozlišit nedokážeme. Podle Maxe Plancka jsou i děje kvantovány. Planckův čas má hodnotu přibližně 5,4×10^-44 s, z čehož vyplývá, že počet dějů za 1 světelnou sekundu je omezen vztahem                                                               

                                                                  1/Planckův čas

tedy že za dobu, než světlo urazí vzdálenost 380tis.km, může proběhnou maximálně počet dějů, daný výše uvedeným vztahem.

 Děje nejsou koordinovány. Výsledkem dějů a jejich kolizí je dán stav, který se permanentně mění. Dokud neznáme výsledek dějů „minulých“, nemůžeme určit děje „budoucí“. Můžeme například vypočítat, kam dopadne sluneční energie, nemůžeme však vypočítat, jaké děje se odehrají za těch 8 minut, než energie doputuje k nám ze Slunce a co všechno se jí „postaví do cesty“.

 Werner Heisenberg říká: „Házíme-li kostkou, nemůžeme sledovat jemné podrobnosti pohybu naší ruky, určující pád kostky, a proto říkáme, že pravděpodobnost vrhu určitého čísla činí právě jednu šestinu, neboť kostka má šest stran.“ (W.Heisenberg, Fyzika a filosofie, str. 17).

 Myslím, že je to jenom část pravdy. Pohyby ruky, pád kostky, to všechno jsou syntetické děje, kterým předchází neuvěřitelné množství jiných dějů (Planckův čas je z našeho pohledu nepředstavitelně krátký) – vně kostky i v kostce samotné. Rovněž to, co nazývá Heisenberg „jemné podrobnosti pohybu naší ruky“ je ve skutečnosti syntézou množství dějů. Na základě výsledku dějů, které nelze předvídat – nejsou dány, protože probíhají na stejném principu jako výše popsaný příklad letícího světla ze Slunce, vnímáme syntézu těchto dějů, tedy pohyby ruky a pád kostky. (Krom toho musíme počítat i s jinými výsledky, než je předpokládaná jedna šestina – kostka se během hodu rozlomí, někdo kostku během pádu sebere a nenechá ji dopadnout, kostka zmizí a už ji nenajdeme, výsledek nás během letu kostky přestane zajímat atd).

 Z  uvedeného vyplývá, že výsledek není znám ne z  důvodu našich nedostatečných schopností, ale z důvodu, že budoucnost není. Ve Vesmíru je pouze permanentně měnící se stav. To ostatní – minulost, relativní přítomnost a budoucnost – jsou naše orientační body pro potřeby vlastní existence.

 Po roce 1969 došlo ke zjištění, že Měsíc se od Země vzdaluje rychlostí přibližně 2cm za rok. Vedle eliptické dráhy má tudíž pohyb Měsíce vůči Zemi charakter rozpínající se spirály. Lze přitom předpokládat, že obdobné změny drah by bylo možné pozorovat i u ostatních vesmírných těles. Oběhy nebeských těles podle Keplerových zákonů jsou tedy jen zdánlivé, i když samozřejmě pro naší potřebu orientace dostatečně přesné (stejně jako Newtonovy zákony v našem každodenním životě). Zjištění, že se Měsíc od Země vzdaluje, lze však považovat za důkaz, že podstatou pohybu vesmírných těles je výsledek dějů, ne předem daná dráha.

 Podle Keplerových ani Newtonových zákonů nelze predikovat vývoj. Predikovat ho  nemůžeme, protože permanentní změna stavu má univerzální platnost. Žádná dráha není dopředu určena a co se „bude dít“ lze vypočítat jen s určitou mírou pravděpodobnosti.

 Tvrzení, že pohyb vesmírných těles je výsledkem dějů, ne předem dané dráhy, má význam i z hlediska predikce možného vývoje Sluneční soustavy. Převládá názor, že k rozhodujícím změnám ve Sluneční soustavě (z hlediska nás, obyvatel Země) dojde expanzí Slunce. Ve skutečnosti je taková možnost vývoje sotva 25%. Je to příliš statický pohled na Vesmír, že Vesmír je mnohem dynamičtější.

 Jsou vidět nejméně 4 varianty možných zásadních změn v naší Sluneční soustavě (s dopadem na Život na Zemi):

 1)      Expanze Slunce

 2)      Srážka s jiným (solárním) systémem

 3)      Destrukce stávajícího systému oběhu planet v důsledku probíhajících dějů

 4)      Lidská činnost

 Jak to „dopadne“ nelze predikovat, stejně jako nelze predikovat výsledek vrhu kostky. Nelze předpovídat něco, co není.

 („Heisenbergova kostka“ má ale 6 stran, obsazené máme pouze 4 z nich. Pokud bych si mohl vsadit u „Vesmírné sázkové kanceláře“, obsadil bych zbylé dvě strany lidskou činností.)

 Jak je to s časem, o tom příště.