Omyly Alberta Einsteina (1)

Omyl první (fatální) – Rychlost světla ve vakuu není konstantní, ale naopak se permanentně mění !!!Že tento fundamentální kámen kolosální stavby nazývané Standardní model Vesmíru stojí na hliněných nohách, lze dokázat poměrně snadno a srozumitelně pro každého čtenáře.

Vraťme se nejprve do druhé poloviny 19. století. V roce 1881 se totiž začaly dít ve fyzikálních laboratořích strašlivé věci, které podlamovaly samou podstatu Newtonova učení, ve kterém platí tzv. klasický princip skládání rychlosti. Na vině bylo světlo, které se vymykalo do té doby vžitým představám o Vesmíru. Michelsonův pokus prokázal, že světlo žádný privilegovaný směr nemá a že se pohybuje stejnou rychlostí bez ohledu na to, zda je zdroj světla v pohybu a nebo ne. Později byl pokus mnohokrát opakován vždy se stejným výsledkem.

 Vynález cesiových hodin – na který jsme si museli „počkat“ ještě mnoho desítek let od prvního pokusu Alberta Michelsona se šířením světla - nám umožnil experimenty jiného typu. Díky nim můžeme prokázat v praxi relativistický efekt, který nazýváme dilatace času, tedy že v různých soustavách běží čas různou rychlostí. Princip atomových hodin pochází z roku 1946 [princip Willarda Franka Libbyho], první atomové hodiny byly sestrojeny o 3 roky později [postaveny Louisem Essenem]. Vynálezem atomových hodin se princip času, tedy měření opakovaných cyklických dějů, nezměnil, jenom se o řády zpřesnila přesnost měření. V důsledku nově dosažené přesnosti mohla být pak v praxi dilatace času ověřena.

 První experiment s cesiovými hodinami spočívá v tom, že jedny hodiny necháme proletět letadlem po směru otáčení Země, tedy na východ, druhé proti směru otáčení Země, tedy na západ a třetí necháme na místě. Po návratu zjistíme, že nejpomaleji šly hodiny, letící na východ (po směru otáčení Země), druhé v pořadí skončily hodiny, které zůstaly na místě a nejrychleji šly hodiny, letící proti směru otáčení Země, tedy na západ. [Hafeleův – Keatingův experiment z roku 1971, po 25 letech opakovaný se stejným výsledkem]

 Na druhý experiment nám stačí dvoje atomové hodiny a nepotřebujeme ani letadla. Jedny hodiny položíme na zem, druhé postavíme do libovolné výšky nad ně. Po čase zjistíme, že hodiny, které jsou výše, jdou rychleji než ty, které leží na zemi. [v praxi  experimentálně prověřeno v různých výškách a vzdálenostech hodin od sebe]

 Nyní máme již všechna potřebná fakta pohromadě. Na vině je gravitace. Gravitace zpomaluje veškeré děje a protože měření času není nic jiného než zaznamenávání počtu uskutečněných cyklických dějů, je zřejmé, že se zvyšující se gravitací dochází ke zpomalování času – děje se zpomalují. Zároveň platí, že z libovolného bodu pozorujeme vždy stejnou rychlost světla.

 Vysvětlení je jenom jediné. Světlo se zvyšující se gravitací zpomaluje ve stejném poměru jako se zpomalují veškeré děje.

Ze stanoviště A, kde je gravitace g, pozorujeme rychlost světla c a hodiny vykonají x cyklických dějů.

Ze stanoviště B, kde je gravitace g₁, pozorujeme rychlost světla c₁ a hodiny vykonají x₁ cyklických dějů.

Jako základní platí vztah x/x₁ = c/c₁. Konstantní je vztah rychlosti dějů k rychlosti světla, ne rychlost světla. Samozřejmě pro pozorovatele, který si neuvědomuje, že se jeho vlastní vnitřní děje rovněž zpomalily, stejně jako rychlost světla, se zdá rychlost světla konstantní. Skutečnost je však jiná – gravitace ovlivňuje rychlost světla ve stejném poměru jako ostatní děje, rychlost světla tedy není konstantní, ale naopak se neustále mění.

 Je vhodné položit si otázku, jak mohl Einstein ke svému omylu dospět. Zemřel v roce 1955 a první atomové hodiny byly sestrojeny v roce 1949, celé to dění kolem přesnosti měření času mu tedy uniknout nemohlo. Vysvětlení nalezneme v neotřesitelné víře Alberta Einsteina v existenci objektivního pozorovatele, nezávislého na vesmírných dějích. Tento filosofický spor však vyznívá v neprospěch Einsteina.

 Abychom viděli na vlastní oči (a získali tak další důkaz), jak světlo v důsledku změněné gravitace mění svoji rychlost, potřebovali bychom se dostat do jiné soustavy, než svazky fotonů, které pozorujeme, s dostatečně změněnou gravitací, aby bylo možné efekt zpomalení světla v důsledku gravitace pozorovat i přes naše omezené rozlišovací schopnosti. Taková možnost skutečně existuje a že nebyla interpretována již samotným Albertem Einsteinem, za to může jeho druhý omyl, tedy „ …nespoutaný obdiv ke stavbě světa potud, pokud ji naše věda umí odhalit.“ [citace A.E. z dopisu, který napsal 24. března 1954]

 O tom ale příště.