Oddělené hlavě nepomohla už ani autolékárnička.

Taková obyčejná jízda vlakem...

      Byla neděle a jel jsem na školení do Holešova, na které po čtrnácti dnech pravidelně jezdím s ČD. Vybral jsem si dřívější spoj, chtěl jsem dorazit tak, abych stihl večerní zpravodajské pořady, které rád sleduji. Vybral jsem si tedy spoj, který odjížděl v 16.07hod. Jel na čas. Usedl jsem tedy do vagónu, o úrovni tohoto jsem již dříve psal, uvelebil se a liboval jak se mi ten nedělní den daří. Mou pohodu doprovázel párek v rohlíku, který jsem si za mrzký peníz koupil v ušmudlaném stánku na nástupišti. Vlak se rozjel. Začal nabírat závratnou rychlost, kterou jezdí rychlíky v ČR. Má dobrá nedělní nálada však netrvala dlouho. Asi po třech minutách cesty, kdy se vlak ještě z daleka nedostal z Pardubic, v kterých jsem nastupoval, začal brzdit s až nečekanou razancí. Paní v letech která seděla přede mnou, ve směru jízdy opravdu měla co dělat, aby se mi nevrhla okolo ramen, nakonec to však zvládla. Né však už svůj batoh, který ji vlivem brzdění pohladil po hlavě. Nicméně všichni cestující to nakonec přežili ve zdraví. Pán sedící vedle mne spal… Vlak stál. Okamžitě jsem přiskočil k okénku. Po obrovském snažení a s vypětím všech sil se mi jej podařilo stáhnout. Viděl jsem jak mohutný mašinfíra zmateně poletuje okolo lokomotivy a dva průvodčí, stojíc vedle vlaku na sebe nechápavě hledí. Překvapil mě nezájem ostatních cestujících o danou situaci, říkal jsem si, že asi cestují s ČD častěji…. Pán sedící vedle mne spal… Po chvíli zmatený a vyplašený strojvedoucí zamířil směrem k zádi vlaku. Stále jsem koukal nádherně umytým a lesklým oknem ven a v okamžiku kdy mě mašinfíra míjel jsem prohodil “skokan?” Ozvalo se to, co jsem čekal, “Jo, jako by jich tu nebylo už dost” Vlak skutečně přejel člověka, kterého už nebavil život. Bylo to na místě, které je v Pardubicích pro tyto lidi opravdu oblíbené, stalo se to tu již několikrát. Zprávu, které jsem se stal jako první z cestujících majitelem, jsem ihned pustil do oběhu. Lidé v mém kupé nejdříve nevěřícně kroutili hlavami, avšak zvuk hasičských sirén, který se za nedlouho ozval je přesvědčil. Začali se ozývat pokřiky tipu: “ Proč si ten blbec vybral zrovna náš vlak, proč neskočil pod nákladní?" Pán sedící vedle mne spal… To už však k zádi vlaku a za již nebývalého zájmu cestujících běžela jedna průvodčí. V ruce křečovitě svírala malou a jistě správně vybavenou auto lékárničku. Popřál jsem proto pohledné a pro věc zaujaté paní průvodčí, aby jí ta lékárnička byla co platná. To jestli byla jsem se dozvěděl za okamžik, když procházel od zadní části vlaku druhý průvodčí a s brunátným výrazem ve tváři a koulejícíma očima výrazným hlasem informoval cestující v každém kupé: “ HLAVA PRYČ” Výrazy cestujících a zvlášť potom dámské části, se značně protáhly a začaly měnit barvu v mírně nazelenalou. Pán sedící vedle mne spal… Věděl jsem, že můj dřívější odjezd zůstane bez reakce a se zprávami se můžu rozloučit. Jelikož integrovaný záchranný systém ČR byl na místě opravdu brzy a případ se stal na hlavním železničním koridoru, takže ČD zbytečně neprotahovaly situaci, opět jsme se rozjeli asi po hodině a půl. Zbytek cesty už proběhl bez větších problémů. Při vystupování z vlaku pán sedící vedle mne spal… A jestli se neprobudil, spí tam dodnes….

Roman Březina