Chcete se psychicky odrovnat? Jděte k PČR!

     Takovéto hodnocení jsem napsal po 7. letech práce u PČR na oddělení dopravního inspektorátu. Nyní pracuji na jiném oddělení...

       Pracuji u Policie ČR od 1.6.2000, byl jsem náborován na 1. skupinu DI okresního ředitelství ....  

        Jako jeden z mála jsem měl od malička vyřešené mé budoucí zaměstnání. Na otázku čím chci být jsem už od 5 let odpovídal vždycky stejně, „Chci být policistou“ řekl jsem jasně a srozumitelně. Na mém rozhodnutí měl určitý podíl i můj strýc, který tuto službu vykonával a vykonává řadu let, chtěl jsem nosit uniformu jako on. V pozdějším věku mě tato práce začala zajímat i obsahově, dá se říct, že jsem si práci u policie vysnil a tvrdě jsem si šel za svým až jsem se do řad policistů dostal. Jak jsem se již zmínil, nastoupil jsem jako dopravní policista. Hrdost která mnou cloumala při prvním navlečení uniformy byla obrovská, byl jsem na sebe pyšný, pyšný na to že pracuji u PČR. Na DI jsem celkem pracoval 7 let.

      Těchto sedm dlouhých let bych rozdělil na 4 etapy:

1.etapa: Zapálení pro práci, aktivní pozitivní přístup k problémům, hrdost.

2.etapa: Pomalé procitání, zjišťování věcí v pravé míře, otupování        

3.etapa: Naštvanost, zloba vztek při pochopení chodu policie a chování veřejnosti vůči policii.

4.etapa: Rezignace, otupělost, nechuť k práci, deprese z práce, absolutní frustrace, dlouhodobá snaha přejít na jiné oddělení.    

      Je pravda, že jsem si práci u policie asi trochu zidealizoval, o to bylo ale horší procitnutí. Práce tzv. dopraváka je totiž náročnější, něž by se na první pohled mohlo zdát. Je to práce neustále v terénu, v zaprášených ulicích, v kouři z výfuků, v zimě mrznutí, v létě roztékání se na rozpáleném asfaltu. Při zajišťování nehod se člověk nemůže schovat před deštěm, před sluncem, dopravák musí být venku za jakéhokoli počasí, i když třeba trakaře padají. Pochopil jsem, že lidové říkadlo o tom, jak dopraváci vylézají ven jen když je pěkně se opravdu ani v nejmenším, bohužel, nezakládá na pravdě. Toto vše je doprovázeno nepravidelnou životosprávou. Opravdu jen málokdy se mi stalo, abych se naobědval, nebo navečeřel v čase vymezeném pro „normální“ lidi. Nebylo výjimkou, že jsem byl celý den u dopravní nehody bez jídla, bez pití, bez jakéhokoli zájmu o mou osobu. S tímto vším jsem však počítal už při nástupu, každá práce má prostě svoje. Všechny tyto negativní jevy se však dají překonat dobrou náladou a optimismem.

     To co mě ovšem permanentně ubíjelo a ničilo, byla negativní nálada společnosti vůči policii a dopravní policii obzvlášť. Denně jsem slýchal urážky, nadávky, často potutelné o buzerování, magorech, o tom jek nás platí z daní a podobně. Jsem založením společenský, nekonfliktní tip s velkou dávkou empatie a sociálního cítění a takové chování lidí mě opravdu ničí. Problém mi dělalo i samotné ukládání pokut, které je gró dopravácké práce. Po takovéto standartní službě jsem přišel domů a po zapnutí večerních zpráv jsem slyšel jen o tom jak dopravní policie nic nedělá, nebo dělá jen účelově, bere úplatky, trestá za přestupky které sama dělá atd. Po přepnutí na jiný program jsem slyšel od známého a populárního herce v zábavném pořadu chlubení o tom jak jel kdesi v ČR svým vozidlem příliš rychle a ti "neinteligentní policisté" neměli nic jiného na práci, tak ho změřili a dali mu pokutu. Obecenstvo se velice bavilo a mělo tohoto baviče za hrdinu. MMj. v každém jiném státě by se tímto projevem v TV absolutně odepsal. Nálada ve společnosti je vůči policii a dopravní policii obzvlášť, nenávistná. Tohle prostě v dnešní době obnáší práce na ulici, která je mimochodem platově absolutně nejhůř ohodnocená v rámci celé široké PČR.

     Toto vše jsem již nebyl schopen vstřebávat a tak jediným východiskem pro mě bylo změnit pracovní oddělení. Všechny moje zbylé síly jsem proto vrhl do změny mého pracovního působiště. Inspirací pro výběr mého  nového pracovního působiště byla moje bývalá kolegyně z DI, která mi doporučila požádat o přeložení na útvar kam i ona před časem přestoupila. Neúnavně jsem podával žádosti, jednu za druhou, byl jsem pozván i k samotnému okresnímu řediteli, kde jsem mu vysvětlil všechny své důvody. U okresního ředitele jsem se sice nesetkal s pochopením, přišlo mi jako když mé argumenty vůbec nechápe. Jak by také mohl, když snad nikdy nezažil práci v uniformě na ulici, ale na čtvrtou žádost mi k mé velké radosti přesto přišla kladná odpověď. Od 1.5.2007 tedy pracuji na oddělení mě mnohem bližší. Cítím se na tomto oddělení jak v jiném světě. Je zde ve skrze práce pod střechou, to zn., že na mě neprší, nefouká, nemusím čichat výfukové zplodiny, mohu si dojít na normální WC, nemusím chodit po lesích, najím se v klidu v čase určeném pro stravu. Práce s lidmi je pozitivní, nemusím poslouchat a vstřebávat jen zlobu od lidí. Mmj, můj měsíční příjem stoupl o tisíce. Je to smutné, ale prožívám právě pocit maximálního štěstí z toho důvodu, že nemusím sloužit na ulici.    

      Takhle zní mé hodnocení po 7 dlouhých letech strávených jako policista na ulici. Ještě stále se divíte proč jsme snad jediná země ve světě, která musí pořádat mediální kampaně aby nalákala k práci u policie dostatek lidí?                                                              

 Roman Březina