Vzkříšení

Bůh, Ježíš, Marie, matka, syn, utrpení, naděje,vzkříšení, cesta, život, cíl,oběť, hřích, smysl, dobrý příklad

Evangelium: Jan 20, 1-18
Milé sestry, milí bratři,
dnešním příběhem se vracíme na začátek věků, kdy Hospodin stvořil zemi. Na začátku byla tma. Marie se vydala na svou cestu, právě za tmy, aby odhalila největší zázrak v dějinách lidstva – zmrtvýchvstání Krista!
Nestává se nám také někdy, že když se probudíme za tmy, tak nevidíme. A občas co vidíme, nás vyděsí a máme tendenci utéct. A stejně, jako Marie, nejdříve přehodíme řešení na ostatní, aby nám řekli, co se děje, aby nám dali ujištění. Teprve, když se uklidníme, můžeme uvažovat logičtěji.
Učedník, kterého Jan nazývá jako „miláček Páně“ byl zřejmě Jan, který když viděl, stalo, zůstal stát na místě, nevešel do jeskyně. Petr měl možná více odvahy a vkročil. Oba dva byli na místě, ale oba dva zareagovali jinak. Nakonec vstoupil i Jan, aby se přesvědčil. Můžeme se na tento obraz dívat, že každý z nich má jiný vztah k víře. Šimon Petr se možná musí nejdříve přesvědčit na vlastní oči. Víra často vzniká tiše, nenápadně – někde hluboko v nás, bez nutnosti ji hned dokazovat druhým. Oba dva viděli to samé – plátna, kterými bylo přikryto tělo. Je však možné, že oba dva to nazírali jinak, jinak to chápali. Jan se zřejmě v duchu modlil a v tu chvíli mu došlo co se stalo – došlo k vzkříšení. Kdežto Šimon se musel přesvědčit, zda nedošlo ke krádeži těla. Oba dva se vydají na cestu. Běží a nevědí co najdou na konci. Nestává se nám také někdy, že se vydáme na cestu, a přitom nevíme kam nás ta cesta zavede? Je to o důvěře v Boha a jeho plány, které má s námi. Nevíme kam nás životní klikatá cesta zavede. Možná se někdy příliš strachujeme a musíme se přesvědčit, že to je správné. Musíme si vše osahat. A někdy prostě věříme!
Marie celou dobu stála u hrobu a plakala. Byla sama ve svém smutku a nevěděla co si počít, protože nechápala. A jí první se Ježíš zjevil, i když ho zprvu nepoznala. A ještě se na něj trochu oboří s otázkou, kam dal tělo, že pro něj kamkoli půjde, jen aby jej mohla vzít zpět. Ale Ježíš jí oslovil jménem. Když jsme smutní nebo máme pocit, že se nic nedaří, jsme sami. Stojíme sami, uprostřed pouště, uprostřed bažiny a hledáme oázu, pevný břeh. Někdy nám někdo podá pomocnou ruku, ale pro slzy člověk nevidí. Ale když nás někdo osloví jménem, tak se nám najednou rozjasní a víme, že je zde někdo, komu na nás záleží. Jakmile zazní jméno, víme, že co bude následovat, je určeno jenom a jenom nám. Podobně to můžeme zažít, když se podíváme do svého nitra. Když se pohroužíme až do nejspodnějších hlubin duše, kde přebývá naše víra. Nezáleží na tom, co se děje kolem ve fyzickém světě. Ale záleží to co se děje v našem nitru, protože tam se odehrávají nezfalšované příběhy našeho života. Při modlitbě máme možnost se dotknout Boha, který nás pak osloví jménem. Jsme s ním sami, ve své nahotě a bez příkras. Nemusíme si na nic hrát, můžeme si dovolit odhalit své niterné pocity. Být sami sebou.
Marie považovala Ježíše, nejdříve za zahradníka, za někoho jiného. Co to pro nás může znamenat? Potkat Ježíše, Boha můžeme kdekoli, kdykoli a v jakékoli podobě. Boha můžeme vidět v kráse přírody, která nás obklopuje. Ve stavbách, které jsou postavené na jeho počest. V umění. Vše, co v nás vyvolává nějaké emoce, v tom vše můžeme vidět Boha, i když na první pohled vidíme strom, oblíbené zvíře, to, co nám chutná. I to vše – strom, zvíře, chuť jídla – v sobě nese dotek Stvořitele. Připomíná nám, že jsme v jeho péči, i když si to ne vždy uvědomujeme. Za co všechno bychom měli být vděční.
To vše nás může proměnit, abychom šli a zvěstovali slovo Boží. Abychom šířili zvěst o jeho zmrtvýchvstání. Ale celé je to o naději!
V pátek jsme si připomínali jeho oběť na kříži a za tři dny slavíme porážku smrti. Tím dostáváme naději, že vše lze překonat. Stačí stejně, jako Ježíš, říct – Bože do tvých rukou vkládám svého ducha. Dáváme všanc svoji svobodu. Vědomě se rozhodujeme, že věříme někomu jinému. Možná i něčemu čemu rozumově nedokážeme vysvětlit, ale v hloubi srdce cítíme, že je to správné.
Kéž máme odvahu jít po cestě, i když nevíme, kam nás zavede. Kéž se nebojíme překážek – a dokážeme důvěřovat, i když nerozumíme. A hlavně: kéž jsme připraveni zaslechnout, až zazní naše jméno. A s otevřeným srdcem odpovědět: Zde jsem, Pane. Ať máme správný zrak. Správné věci jsou očím neviditelné a leckdy nejsou tím, čím se na první pohled mohou zdát. Amen