Víra - láska - naděje

Víra, láska, naděje, Bůh, Ježíš, společenství, nenávist, lidství, vlastní prospěch, život, na vlastní kůži

Milé sestry, milí bratři,
zanedlouho si připomínáme státní svátek – Den vzniku samostatné Československé republiky. Tento příběh nám krásně ukazuje, co má být základem každého společenství. A je jedno, jak velkého – základ je vždy stejný: láska k bližnímu.
Láska není možnost, ale povolání. Možná máme se slovem láska spojené jiné představy. Často ji vnímáme jako něco silného, emotivního. Ale zde jde především o úctu, o vztah v jakémkoli společenství. Víme moc dobře, jak to dopadá, když jsou lidé rozhádaní – vede to ke konfliktům, které mnohdy přerostou až ve válku. A i přesto stojí bojovat za to, co vytváří jednotu. Z dějin známe mnoho lidí, kteří bojovali za pravdu a byli ochotni pro ni položit život.
Přemýšlím nad jedním filosofem – Immanuelem Kantem – který říkal, že pravda je nejvyšší mravní imperativ. Když mluvím pravdu, musím v sobě mít i lásku a odpovědnost. Tyto hodnoty spolu úzce souvisejí. A já si někdy kladu otázku, zda bych v sobě našel tolik síly a odvahy, abych pro pravdu, lásku a víru dokázal položit život. A zároveň zda mám odvahu přiznat vlastní chybu, když se mýlím.
Podívejme se však zpět na evangelium, které jsme slyšeli.
Ježíš nás vybízí, abychom nepoužívali své lidství jako prostředek k vlastnímu prospěchu, ale abychom v druhém člověku viděli cíl. Každý člověk má právo na důstojnost, na úctu a na život. Žádné naše chování by nemělo tuto důstojnost pošlapávat, zesměšňovat nebo znevažovat.
V dnešním světě se setkáváme s mnoha případy, kdy stačí vytáhnout nějakou zmínku z minulosti, překroutit ji – a dehonestace nejvyššího kalibru je na světě. V takové chvíli bychom si měli připomenout, v jaké souvislosti ta situace vznikla. Možná ten člověk tehdy neměl všechny informace, které máme dnes. Důležité je poučit se z chyb, uznat je – a neopakovat je.
Není nic horšího, než když se člověk v takové chvíli chová jako „slizký tvor“, který se snaží z viny vykroutit. Jeho obrana je útok – a to není znak mravní vyspělosti.
Ježíš říká: „Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mne nenáviděl dříve než vás.“
Těmito slovy nám dává najevo, že ví, jaké to je být odmítnut. Byl v naší kůži. Říká pravdu, a přesto je odsouzen. Ukazuje jinou cestu – cestu pokory, odvahy a poctivosti. Cestu, která nás vede k tomu, abychom viděli dobro nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Když budeme šířit lásku a pravdu ve svém společenství, v konečném důsledku tím posílíme celé společenství.
Křesťanství není zárukou pohodlí, ale ukazuje, že i následování může být cílem. Přijetí utrpení může posílit naši víru a ukázat, že má smysl. Uvědomění si vlastních omylů nás činí lepšími a silnějšími lidmi – mravně ukotvenými v životě.
Možná bychom mohli říci, že díky těmto malým krokům získáváme imunitu vůči nepřátelství světa – podobně, jako když si bereme preventivně vitamíny a pečujeme o své zdraví.
Důležitým prvkem evangelia je i Přímluvce, kterého nám Bůh dává.
Díky Duchu svatému jsme schopni nést plamen víry a svědectví v průběhu času.
Být svědkem víry a pravdy ve veřejném prostoru vyžaduje odvahu – a právě Duch svatý je naším průvodcem.
Křesťan má být svědkem pravdy, lásky a pokoje pro své okolí.
Má být důkazem, že i těžké chvíle lze překonat a proměnit v růst.
Duch pravdy je Boží dar, který proměňuje lidská srdce i celé společenství.
Díky němu můžeme růst a být kvasem pro ostatní.
Celý dnešní příběh i zamyšlení nás vedou k trojici hodnot: pravda – láska – naděje.
Tyto tři dary bychom měli mít stále na mysli, protože právě díky nim čerpáme sílu a odvahu. Díky nim dokážeme obstát ve zkouškách, které nám přináší život.
Amen.