Velký pátek

Bůh, Ježíš, utrpení, kříž, světlo, tma, konec, začátek, naděje, výsměch, dav, král, učedníci, zapření

Evangelium (Pašije): Jan 18, 1-19, 42
Milé sestry, milí bratři,
slyšeli jsme drsný příběh plný zrady od nejbližších. Odsouzení od davu, který ještě před nedávnem volal – Hosana, při vjezdu do Jeruzaléma. Strastiplná cesta, doprovázená různými úšklebky, ale i záblesky lidskosti. Smrti potupným způsobem, které byla přítomna matka. A nakonec došlo k uložení do hrobu, jako poslední služba nejbližšími osobami.
Tohle není jen příběh o Ježíši. To je příběh o nás. Kdo z nás zažil nějakou podlost od nejbližších? Kdo z nás byl oslavován a následně těmi samými lidmi odsouzen. Byl zašlapán do prachu, aby následně přijal pomoc od nejbližších osob.
Proto si myslím, že i v tomto příběhu dokážeme najít paraleru s dnešním světem. Můžeme se ztotožnit s tím co je popisováno v příběhu. A najít pro sebe útěchu.
Ježíš v dnešním příběhu, i navzdory situace, vystupuje dopředu a říká - Já jsem to. Neschovává se. Nevymlouvá se, ale je v popředí. Není závislý na okolnostech, protože se vydává dobrovolně. Přijímá situaci, protože ví, že bez ní není možné dosáhnout spásy. A nedojde k naplnění proroctví.
Celou dobu příběhu nás doprovází pocit, že světská moc má pravdu. Ono je jednoduché říct - já bych rozhodl jinak, ale protože to chce lid, musím rozhodnout tak a tak. Pravda není o tom, co se hodí, ale co obstojí. Není to o boji nebo rezignaci. Bůh ne vždy bere těžkosti pryč, ale vstupuje do nich s námi. To nás posílí a naučí nás něco o sobě samých. Není to o síle, protože obstojí i bez ní.
Chování nejbližších také není příkladem statečnosti. Petr se snaží bránit a vytáhne meč. Jeho reakce je unáhlená, i když asi pochopitelná. Ale potom u něj zvítězí strach. Copak nejednáme občas stejně? Když nám hrozí sankce, tak u něj zvítězí strach. To, že máme vedle sebe Ježíše, automaticky neznamená, že jsme statečný. Že se vždy zachováme správně. Jsme slabí lidé, jako Petr a budeme klopýtat. Dělat chyby. Důležité je přiznat si to, nehroutit se. Poučit se a vzejít silnější.
Když Ježíš vyslechne prohlášení, že je Židovský král, tak dochází k paradoxu. Je to pravda, ale je pronesená naprosto dehonestujícím způsobem. Nasazená trnová koruna symbolizuje kralování, ale naprosto nevhodným způsobem. I pravda může zraňovat, když ji říkáme špatně. Dokážeme vždy dát našim slovům tu správnou hodnotu? To co říkáme myslíme opravdu vážně? Nechceme někdy ublížit, když říkáme pravdu?
Na kříži jsou pronesena slova - Dokonáno jest. Může to vypadat na první pohled jako prohra. Ale přitom je to vrchol! K tomuto směřoval dosavadní životní cesta Ježíše, aby došla k naplnění. Od této chvíle lidstvo dostává neuvěřitelný dar - spásu, naději, lásku. I v našem životě může dojít ke konci a přitom to může být začátek. Ovšem je zapotřebí ty naše “konce” nebrat jako prohry, ale jako příležitosti k růstu.
Co bychom si mohli z celého dnešního příběhu odnést? Někdy se nám může zdát, že Bůh mlčí, ale on koná tak, že tomu nerozumíme. I když ho zapřeme, on nás nezapře. I když padáme, on zůstává stát vedle nás. I když mlčí, neodešel. Stále bude s námi a říkat - Já jsem to.
Kéž v tom všem najdeme důvěru, že on je s námi za každých okolností. On nás neopustí, i když si hrajeme na siláky, jako Petr v zahradě Getsemanské. Ani když jej zapřeme, jako u dvora. Amen