Velký pátek Pašije

Pašije, smrt, utrpení, oběť, Syn, matka, Otec, kříž, Bůh, snaha, dotyk, naděje, odpuštění, Velikonoce

Evangelium (Pašije): Jan 18, 1 - 19, 42
Milé sestry, milí bratři,
Pašije, které jsme dnes slyšeli, jsou nesmírně bohaté. Nesou v sobě samu podstatu naší víry – kříž, oběť, věrnost, naději.
Celý příběh začíná prostou otázkou: „Koho hledáte?“ A když slyšeli odpověď:„To jsem já,“ padli na zem. Prostá otázka – prostá odpověď. Co bychom odpověděli, kdyby se nás někdo zeptal – koho hledáme. Možná co hledáme? Myslíme při tom na ostatní nebo spíše na sebe? Ježíšova slova „To jsem já“ nám nastavují zrcadlo. Co bych odpověděl já, kdyby mi někdo položil tu otázku – „kdo jsi?“.
Člověk, prostý člověk s činy, které jsem udělal, které dělám. Se životem, jaký vedu. Snažím se žít tak, abych na konci života mohl říct:„Stálo to za to.“ Každý z nás se potýká s různými překážkami – ať už vztahy v rodině, neuskutečněné sny nebo třeba nepodařený vztah. Ale je dobré si uvědomit, že každá takováto zkušenost nás formuje. Utváří z nás lidi, jakými jsme. Díky následování příkladu Ježíše se snažíme být dobrými lidmi. I když padáme, ale vždy se můžeme zvednout a být silnější. A jak je to možné? Je to vlastně jednoduché – Zde jsem, to jsem já. Jsem, jaký jsem a snažím se co nejvíce se přiblížit svému nebeskému bratru.
Uprostřed příběhu je zmínka, jak Petr zapřel, že zná Ježíše, že k němu patří. V nedávné době bylo přiznání k víře rychlou cestou, jak skončit v práci. Děti se nedostaly na školu. A v některých případech se lidé kvůli této lidské přirozenosti – věřit – i do vězení. V těchto dnech si připomínáme výročí akce K. Jednalo se o začátek likvidace mužských řeholních řádů a posléze následovaly i ženské řády. Velké množství takto postižených lidí svoji víru osvědčilo. Nezapřelo Ježíše, nezapřelo svoji víru. Uf, to musela být neskutečná a hluboká víra.
Když je nám dobře a přemýšlíme nad tím, tak si mnohdy říkáme, že něco takového je možné vydržet. Že bychom víru nezapřeli a hrdě se k ní hlásili. Ale když takříkají dojde na lámaní chleba, víra najednou ustupuje do pozadí. Na povrch se dostávají základní lidské instinkty – zachraň se a udělej pro to co můžeš. Nevím, jak bych se tehdy zachoval já. Myslím si, že prostě záleží na situaci. Záleží na tom, jak jsem byl vychováván, jakým způsobem bylo na mne tlačeno. Nemusíme zacházet do takových extrémů, ale můžeme se podívat na náš život. Mnohdy se také musíme rozhodovat o vážných věcech, které na první pohled nesouvisí s vírou, ale na pozadí to tam je. Co když nastane situace, kdy se musíme rozhodnout, zda přijmeme léčbu, kdy naše rozhodnutí ovlivní naše nejbližší? Jsme schopni v takové situaci myslet hlavně na naši víru? Abychom naplnili Ježíšova slova o lásce? Možná je dobře, že výsledek, tedy správné posouzení rozhodnutí je až posléze. Ale proč si vyčítat, že teď bychom se rozhodli jinak? Prostě jsme se rozhodli, jak jsme v té situaci považovali za správné. A pokud nyní vidíme, že jsme se měli rozhodnout jinak? Tak to berme jako ponaučení. Možná jsme tím měli získat lekci, že jsme měli více důvěřovat. Stejně jako Ježíš důvěřoval svému Otci, že to co podstupuje je nutné.
Příběh graduje ve chvíli, kdy lidé, kterým byl Ježíš nepohodlný, hodili odpovědnost za jeho osud do rukou Piláta. On, pochopil, že Ježíš je bez viny, že vše, co říkal a dělal, bylo veřejné. A proč tedy nezakročili už dříve? Proto odpovědnost za tento krok hodil na dav, který byl ovšem naveden velekněžími. A proto si vyřvali svobodu pro lumpa – Barabáše. Bohužel i v dnešní době vidíme, že se dostane prostoru lidem, kteří křičí. Plivají jedovaté sliny na všechny okolo. Když dojde na soud, aby dokázali pravdu, tak říkají, že oni nic. Pouze říkali to, co je veřejně známé, to co si lidé říkají mezi sebou. Nemají odvahu, aby řekli: „Ano, to jsem řekl.“ Svým způsobem se mi líbí vyjádření bývalého mluvčího prezidenta Trumpa, když je usvědčili, že lže. Hájil se tím, že říkal alternativní pravdu.
Ano, občas může každý z nás zalhat. Může říct něco, čeho později lituje. Důležité je si to připustit, odpustit si a poučit se z toho. A přijmout následky, nevymlouvat se.
Na závěr bych se chtěl ještě zastavit u posledních slov Ježíše: „Bože můj proč jsi mne opustil?“ Věřím, že v té chvíli cítil neskutečnou bezmoc, strach. Ale vzápětí pronesl: „Dokonáno jest.“ V tom vidím neskutečně silné gesto víry. I když cítil, že umírá, věřil Bohu, že je to zapotřebí. Je to nutné podstoupit pro naši spásu a spásu světa.
Celý tento příběh nám ukazuje, jak přistupovat k životu, jako takovému. S pokorou v srdci a s otevřenou myslí. Je zapotřebí být pokorný. Nebát se říct si o pomoc. Pokud někdo pomoc nabízí, neodmítat ho. Mít ujasněné hranice, kdy nám taková pomoc nebo nabídka je už nepříjemná.
Bože, dej, abychom si vzali sílu z oběti Tvého Syna. Kéž bychom byli silní v případech, kdy se nám zdá, že jsme na dně. A uvědomovali si, že máme silného přímluvce, bratra, který vždy při nás stojí. Na kříži se zdá, že všechno končí. Ale ve skutečnosti tam všechno začíná. Ježíš říká „Dokonáno jest“ – a my smíme slyšet: „Za tebe. Pro tebe. S tebou.“ Amen