Štědrý den či noc

Bůh, Ježíš, Marie, Josef, pastýři, chlév, narození, světlo, hvězda, králové, naděje, světlo, tma, radost

Evangelium: Lukáš 1, 67-79

Milé sestry, milí bratři,

dnes slavíme či připomínáme si narození Pána. Malé děťátko v jesličkách, které změní celý svět. Možná to zní tak trochu jako pohádkový příběh, ale na rozdíl od většiny pohádek, je tento pravdivý. I když zázraky se občas dějí ve skutečném životě.
Ale vraťme se k dnešnímu evangeliu. Alžběta byla neplodná a modlila se k Bohu o zázrak. Narodilo se malé dítě, které dopomohlo k ještě větší změně. Bez něho by se to odehrálo úplně jinak - Jan, později známý jako Jan Křtitel.
Jeho otec Zachariáš nevěřil, i přesto, že to byl zbožný muž. Bůh na něj seslal mlčení, aby pochopil jeho vůli. Když syna chtěli oficiálně představit Bohu a společenství, prozřel a pronesl chvalozpěv, který jsme dnes slyšeli. Dali mu jméno Jan - Bůh je milostivý. Jméno, které dal Bůh.
Člověk jej nenavštěvuje, ale on jej navštěvuje sám. Zjevuje se v tom nejnevinnějším, co existuje - narozené dítě. On přichází tam, kde jsme - možná i v situacích, kdy to nečekáme.
Zkusme jako Zachariáš si o letošních svátcích najít tichý koutek. Možná až všichni usnou, nechat si rozsvícený stromeček, svíčku. Nechat se ozářit světlem, které přineslo maličké dětátko. Dovolit si přijmout ten klid, který přináší. Přiznat si, že ne všechno stíháme, že ne všechno děláme správně. Ale díky tomu, že si to dokážeme připustit, že jsme jací jsme. Rosteme a můžeme přijmout ten klid do našich srdcí. On se usadí v našem srdci a zůstane tam do doby, než jej budeme potřebovat.
Spása přichází se světlem. Ne jako zářivé světlo nebo bombastický reflektor. Ale jako klidný plamének světélka. Všechny dobré věci začínají drobností, maličkostí. Vzpomeňme si na hořčičné zrno, které poskytuje stín.
Maličký zázrak přichází v temnotě. Kristus se narodil v noci, ve chlévě. Možná jsme si někdy zoufali a připadalo, že vše končí. Možná jsme se někdy i ocitli na prahu smrti. Ale Kristus přichází právě v tuto chvíli - v temnotě, kdy se zdá, že zhasla všechna světla světa. Přichází do temnoty, aby ji porazil. Proto čerpejme sílu z této drobnosti, abychom všechny ty temné okamžiky, dokázali porazit. Zkusme si představit, že všechny tyto starosti, se rozplynou jako dým nad svíčkou. Když ji zapálíte, také ze začátku dýmí, ale když se rozhoří, tak je její světlo jasné. A ničím nerušené.
Spása, která přichází skrze maličké dítě je začátkem. Je to startovní čára, kde dochází k odpuštění hříchů a otevírá se budoucnost. Všichni z nás víme, že cesta životem není rovná. Je plná překážek. A proto se narodil Jan, který připravil cestu Páně, aby si lidé uvědomili, že přijde někdo ještě větší, než je on.
Zkusme si letos o Vánocích přát jako dárek tak trochu z Jana. Abychom dokázali narovnat naše křivolaké stezky života. Věřím, že když někomu pomůžeme, tak mu narovnáme stezku. Tím se přiblížíme tomu malému dětátku, které spí v jesličkách.
Zachariáš i Alžběta čekali na zázrak hodně dlouho. A tento příběh nám ukazuje, že Bůh pamatuje na své věrné jak je dlouho potřeba. Napadá mne jedno české přísloví - Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Občas mne napadá, že by mohly mlít poměrně rychleji. Ale kdo jsem já, kdo jsme my, abychom mohli posuzovat, co je správným Božím plánem.
Vlastně Zachariášovi tak trochu závidím. On promluvil, až když měl co podstatného říct. Také bych chtěl umět mlčet tehdy, když je zapotřebí mlčet a mluvit, když je to žádoucí.
Přál bych nám všem něco ze Zachariáše. Víru Alžběty, která uvěřila, stejně jako Maria Božímu slovu. Mít také něco z Jana, který přijal, že přijde ještě někdo větší než je on. Upozadil svoje ego. A samozřejmě i něco z toho malého dítěte z jesliček. Radovat se maličkostí. Přijmout světélko, jiskru naděje do svého srdce. Nechat ji dobře zakořenit a čerpat z ní, když přijde tma. Požehnané Vánoce přátelé.