Saduceové

Bůh, otázky, nachytat, nevěřím, zánik, víra, být tady a teď, reakce, přijetí, Ježíš, nebeská hostina

Evangelium podle Lukáše 20, 27–40
Milé sestry, milí bratři,
dnešní příběh krásně navazuje na minulou neděli, kdy jsme vzpomínali na své blízké, kteří už mezi námi nejsou.
Každý z nás má jiný přístup k tomu, co bude po smrti. Někteří věří na převtělování, jiní říkají, že po smrti už nic není. My křesťané věříme ve vzkříšení. Do té doby přebýváme u našeho Otce, kde už nás netrápí žádné pozemské strasti.
Saduceové byli úzce spjati s chrámem a měli dobré vztahy s římskou mocí. Patřili k bohatší vrstvě společnosti. Nevěřili ve vzkříšení ani v posmrtný život. Ač vycházeli ze stejných Písem jako Ježíš, odmítali vidět jejich plný smysl.
Když byl chrám zničen, zanikla i jejich moc a vliv.
Položili Ježíši otázku o ženě, která měla po sobě sedm mužů. V tehdejší době to nebylo neobvyklé – vycházelo to z tzv. levirátního zákona, který ukládal bratrovi povinnost postarat se o vdovu a zajistit pokračování rodu.
Ježíš ale ukazuje, že svět po vzkříšení je jiný. Vztahy i život sám se proměňují. Nejde o prodloužení pozemské existence, ale o účast na Božím životě. Vzkříšený už nemůže zemřít – žije v Bohu. Saduceové chtějí ukázat, že víra ve vzkříšení je nesmysl, že je to omyl, protože po smrti přece „nic není“.
Ježíš však rozlišuje mezi tímto světem a světem po vzkříšení. Vztahy i život po vzkříšení se změní, nebude tam už žádná pozemská starost ani bolest. Bude to účastenství na Božím životě – připojení se k Němu. Stav, kdy už nemohu zemřít.
Když Ježíš mluví o těch, kdo jsou hodni vstoupit do onoho světa, ukazuje na lidi, kteří přijali víru do svého srdce a žijí z ní.
Není to automatický nárok – je to životní postoj.
Víra, kterou člověk nežije, je jako dar, kterého si neváží.
Pokud něco dostaneme zdarma, často si toho nevážíme.
Člověk musí svoji víru prožít, naprosto se odevzdat Bohu.
Není možné jít proti jeho učení a přitom očekávat odměnu.
Nedávno jsem četl od jedné sestry zamyšlení na téma, co je hřích. Asi na to není jednoznačná odpověď. Hřích je stav, který nás odvádí od Boha – od našeho vyššího poslání. Když upadneme, vracíme se zpět ušpinění, ale i to může být cesta k očištění. Kdo opravdu lituje, může znovu dojít k nápravě a vrátit se do Boží náruče.
Bůh není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť jemu všichni žijí.
Žít v Něm je neustálé ujištění o životě.
Neustálá připomínka: „Já jsem živý. Jsem tady a teď. Jsem zodpovědný za svůj život, který mi byl dán.“
Abrahám, Izák a Jákob žijí v Bohu, protože život v Něm nezaniká smrtí.
Vzkříšení Ježíše po jeho smrti přináší nezpochybnitelný důkaz o této pravdě.
Kdo patří Bohu, žije už nyní, a jeho život nezanikne ani po smrti.
Neboť žít v Něm znamená žít život věčný.
Když Ježíš odpověděl, mnozí z nich už se neodvážili dál ptát.
Protože na opravdovou pravdu není co říct. Není jak argumentovat.
Smrt není ukončením vztahu, ale proměnou života.
Kdo věří v Boha živých, dívá se na smrt s nadějí, ne se strachem.
Každým naším nádechem říkejme Bohu života „ano“.
Každým skutkem děkujme za jeho lásku.
A když padáme, ať naše víra je jako kov, který se kalí v ohni – pevnější než dřív.
Protože i když jedna větev stromu odpadne, strom žije dál a roste novým směrem.
Tak přijměme život s pokorou a nadějí, že smrtí nekončí.
Že se jednou všichni sejdeme u veliké hostiny.
Amen.