Rogate

Proste, radost, láska, největší přikázání, Bůh, Ježíš, společenství, myšlenka, život, pocit, prožití

5. NEDĚLE PO VELIKONOCÍCH (ROGATE)

Evangelium: Jan 14, 23-29

Milé sestry, milí bratři,

dnes si připomínáme pátou neděli po Velikonocích, která je známá pod názvem Rogate – Proste. Všechna čtení k tomuto dni souvisí se vztahem k Bohu, co nám přináší a zároveň co pro to můžeme dělat. Zároveň se jedná o poslední neděli před svátkem Nanebevstoupení Páně.

Jan nám opět předkládá krásný text, který je na první pohled přednesen poměrně jasně. Ale když se ponoříme do hloubky, objeví se neuvěřitelná mozaika. Objeví se svět, který se ukáže lidem, kteří věří a důvěřují Bohu. Lidem, kteří svoji víru v srdcích žijí. Opravdu žijí. To není o činech, které jsou vidět na první pohled, které ukazují tu skořápku, ale jde to pěkně do hloubky. Tam v našem nitru si na nic nemusíme hrát. Nemusíme nikomu nic dokazovat. Opravdu můžeme být sami sebou, a to je někdy pěkně těžké.

Ježíš se touto řečí, tímto příběhem loučí se svými učedníky. Ale jako správný pastýř zároveň dává rady. Předává moudrost o tom, co bude následovat. Zároveň je ujišťuje, že dostanou mocného pomocníka v Duchu Svatém. Který je takovým pojícím tmelem nebo prostředníkem ve vztahu mezi námi a Bohem/Ježíšem.

Stejně jako před týdnem i nyní opět mluví Ježíš o nutnosti lásky. Pokud budeme milovat Boha, bude on milovat v nás. Bude v nás přebývat. Vždyť kde je láska, není prostor pro nenávist a jiné ošklivé lidské vlastnosti. Jak pak můžeme konat zlo, když žijeme ve světle lásky? Víra, tedy není jenom nějaký statut, ale je to vnitřní postoj. Dalo by se říci, že je to životní styl. Pokud žijeme v lásce, tak velké množství našich činů, skutků je automatických. Nemusí je nám nikdo nic připomínat, nakazovat. Vychází to z našeho srdce, kde sídlí láska.

Bůh přebývá v člověku. To není žádné nahrazování nějaké části člověka. Ale je to naplnění. Bez této části lidé cítí, že jim něco chybí. Když se zeptáte ve svém okolí jestli v něco věří, tak většinou řeknou, že nejsou členy žádné církve. Ale, že v něco věří. V nějakou vyšší moc. A hledají, kde by se mohli ukotvit. Pro víru v Boha nemusíme být členy nějaké církve. Nicméně, pokud jsme členy nějakého společenství, přináší to radost. Můžeme sdílet co cítíme v srdci. Navzájem se můžeme obohatit. Tímto bude naše víra sílit a přinášet nové podněty.

Když v nás přebývá Bůh, znamená to, že naše tělo, naše duše se stane chrámem. A pokud v nás přebývá tak vzácný host, nechceme tam mít nepořádek. K čistotě našeho nitra přispívá i modlitba. Upřímná modlitba, která vychází z nejhlubšího zákoutí našeho srdce. Mám rád text jedné písně od Kataríny Knechtové „Můj Bože“, kde se v refrénu zpívá: „Můj Bože, z hlubin Tě volám, úzkostnou modlitbu slyš, ve smrti mám sepjaté ruce prázdné, ať moji modlitbu vyslyšíš. Tam kde je tma, ač je den bílý, jsem jako kdybych neměl žádné síly.“

Když jsme úzkostní, když cítíme nějaké trápení, automaticky voláme k Bohu o pomoc. Ale měli bychom to dělat i v době, kdy je nám dobře. Když se chceme dozvědět o nějakém člověku informaci, tak s ním také mluvíme a vyptáváme se. Modlitba je rozhovor s Bohem. Nemusíme odříkávat naučené fráze, ale můžeme mluvit vlastními slovy. Bůh ví, jak to myslíme, jak to cítíme.

Ten pokoj, který v sobě díky modlitbě zakusíme, je o naprosté odevzdání a důvěře v Boha. Ať se co se děje, On se o mne postará. Dnešní svět je příliš rozkolísaný. Plný hněvu a agrese, která pramení z nejistoty. Pramení z úzkosti, protože lidé se už nemohou spolehnout na věkem prověřené jistoty. Ale Bůh je zde stále. Neustále jeho přítomnost cítíme v srdci. Jenom si uvnitř musíme občas uklidit. Někdy je to místo plné pavučin a stínů, které naši duši stahují do hlubokého bahna. Nepustí ani jeden paprsek světla. Ve chvíli kdy si v sobě uděláme úklid, tak pocítíme sílu jeho světla. Najednou se v nás rozlije klid a síla, kterou přináší obnovený vztah. Je to stejné jako když skončí dlouhá zima, plná pošmourných večerů. Na jaře zasvítí sluníčko a najednou se nám lépe dýchá. Svět se nezastavil, jenom se trochu změnil. Možná se na něj začneme dívat jinýma očima, s jinou perspektivou.

Duch Svatý nás učí a provází hlučným světem. Nabízí nám ticho, které je tak potřebné. V tichu slyšíme sebe a to je někdy pěkný hluk.

Bože, děkujeme Ti za Ducha Svatého, našeho průvodce. Dej, ať i uprostřed hluku světa najdeme tiché místo, kde s Tebou můžeme být v pokoji. A když v našem nitru vládne chlad, připomeň nám, že Tvůj pokoj není závislý na okolnostech, ale proudí z Tvé lásky. Amen