Pýcha a snaha být první...

Snaha být první, pýcha, pokora, být sluzebnikem všech všech, první bude poslední a naopak, divat se do svého nitra

NEDĚLE PO SVATÉM DUCHU (29. V MEZIDOBÍ)
Evangelium: Marek 10, 35-45
Milé sestry, milí bratři,
v dnešním evangeliu mi hodně zaznívá pýcha, resp. slova o tom, že jsem lepší než ostatní. Možná to není myšleno špatně, ale jak se říká – cesta do pekla je dlážděna dobrými skutky. A ještě mě k tomu napadá: pokud chceš Boha rozesmát, seznam jej se svými plány.
Na začátku příběhu jsou dva bratři, Jakub a Jan a jejich starost, jejich dotaz, zda by Ježíš pro ně mohl něco udělat. Že chtějí, aby jim zajistil rezervaci po své pravici a levici. Rozvine se rozhovor a Ježíš je nakonec pěkně usadí: kdo se chce stát velkým, buď služebníkem všech.
Občas mi přijde, že věřící jsou pyšní, že jsou něco více, protože oni přece věří v Ježíše a kdo je víc? Vzpomínám si na jeden příběh, který jsem kdysi slyšel na jednom setkání mládeže. Byl tam kněz, který kdysi byl na misiích a měl na nás dotaz co je důležité, když někam přijdeme hlásat Boží slovo. Co si myslíme, že musíme udělat hned ze začátku. Přihlásila se jedna slečna a s rozzářenýma očima sdělila, že by se postavila doprostřed davu a řekla by – Ježíš tě miluje! On se usmál, řekl to je fakt, to je hezké, ale to nestačí. To není ono. První věc to musíte zajistit je bydlení pro lidi, jejich stravu, jejich zdravotní péči apod. Prostě základní lidské potřeby.
Toto je naplnění toho, co řekl Ježíš – Kdo se chce stát velkým, buď služebníkem všech. Dělat misie – šířit Boží slovo je určitě důležité, o tom žádná. Ale pokud nebudu přijímat lidi takové, jací jsou, není to náhodou pýcha? Co když se o těch lidech potom dozvíme něco, co nám nejde pod nos, s čím nesouhlasíme? To se s nimi potom přestaneme bavit? To by přece bylo pěkně pokrytecké.
Když jsem četl katechismus, tak mě oslovila myšlenka, že k ostatním mám přistupovat citlivě a s respektem. Bohužel mi občas přijde, že to je takové hrané, falešné. Budu k tobě přistupovat s respektem, ale musíš přistoupit na moje podmínky. To není moc křesťanské. Že jsem členem jiné církve než někdo ostatní? To přece neznamená, že se s dotyčným přestanu bavit! To potom není o lidství, ale jsme jako Ti dva bratři, kteří dodržují vše, co Ježíš řekne, ale chtějí si pojistit místo po jeho pravici a levici. Chtějí být vepředu, chtějí být prostě na stupních vítězů, protože přeci jim to místo patří. Ale ono je to naopak.
Všichni křesťané věří v jednoho Boha, v jeho Syna. Věříme, že zemřel pro naše hříchy a vstal z mrtvých. Jenom každý z nás věří svým způsobem. Vždyť je to nádherné, jak je život pestrý a můžeme se jeden od druhého učit. Za stávající situaci si můžeme sami – jsme tací, jací jsme – a to je na tom to úžasné.
A jak na to, abychom měli byli vepředu? Abychom byli s Ježíšem? Nikdo po nás nechce, abychom odjeli na misie, obraceli na víru „divochy“ neznalé křesťanství. Stačí začít u sebe, stačí drobnosti… Stačí usmát se na lidi kolem sebe. Usmát se na prodavačku, na řidiče autobusu, na průvodčího. A pomalu se dívat kolem sebe. Začít pomalých krůčkách a ono to jednou přijde. Kapka ke kapce a jednou z toho bude oceán křesťanství, který spasí svět.
Pane dej nám sílu a moudrost, abychom rozpoznali, co je dobré. Abychom se správně dívali kolem sebe. Vlij nám sílu do srdce, kde máme uložené naše strachy, naše obavy. Díky tomu se změníme v silné jedince, kteří dokáží opravdu žít tvé slovo. K tomu nám dopomáhej Bůh. Amen