První postní - Invocavit

počátek, půst, rozumná cesta, být v klidu, nedělat unáhlené závěry, rychlé řešení, být na pozoru, Boží vůle, naslouchat a poslouchat

Evangelium: Lukáš 4, 1-13

Milé sestry, milí bratři,

první postní neděle se nazývá „Invocavit“ – což latinsky znamená něco ve smyslu vzýval, či volal, což krásně odpovídá příběhu, který se na tuto neděli čte. A dovolím si ještě jednu historickou vsuvku – týká se Martina Luthera, který pronesl Invocavit kázání v březnu 1522, což mělo za důsledek směřování reformace. Luther vyzýval k umírněnosti, klidu a pokojným změnám v rámci reformních změn.

Ježíš po svém křtu, když byl naplněn Duchem svatým, ve svatém vytržení chodil po poušti a ďábel jej pokoušel. Dával mu různé nabídky, představoval mu možnosti a chtěl pouze jedno jediné. Prostou věc – pokleknout, poklonit se.

Dnešní doba nabízí spoustu spásných a rychlých řešení, která jsou jediná správná. Na internetu, v televizi vidíme lidi se zářivým úsměvem, jak nám nabízejí, že když si koupíme to či ono, když podstoupíme takový a takový zákrok, tak všechny starosti světa zmizí a situace se sama vyřeší. Že křišťál nebyl nikdy křišťálovější, že slunce bude svítit ještě jasněji, aby na nás bylo vidět, jak jsme se změnili. Ale již neříkají, za jakou cenu to všechno. Co nás to bude stát. Co ztratíme. Obdobné je to ve finančním světě – vše podstatné je psáno drobným písmem pod čarou. Člověk je nucen se rozhodnout pod tlakem, v rychlosti a ne vždy jsou takto udělaná rozhodnutí ta správná.

A co to může pro nás znamenat ve světle příběhu? Je to výzva, abychom zůstali věrni sami sobě, abychom neuctívali falešné bohy, kteří nabízejí zkratku na věčnost a líbivé řešení. Je důležité zůstat věrný Bohu a jeho příkazům. Vždyť stačí dodržovat pár základních pravidel a bude se nám dařit. Už v Tanachu je velké množství příběhů o lidech, národech, kteří nekonali v duchu Boží vůle a zle na to doplatili. Ve chvíli, kdy si uvědomili svoji chybu, začalo se jim dařit. Je to stejné jako v životě. Ve chvíli, kdy si člověk uvědomí své chyby a poučí se z nich, tak se dokáže posunout. Posun, potažmo růst občas pořádně bolí. Ale stojí to za to. Možná je dobře, že výsledek nevidíme hned, protože bychom byli v pokušení si najít nějakou zkratku. Nějakou cestičku, která by nás rychleji přiblížila k tomu našemu cíli. Napadá mne jedno české úsloví – Co tě nezabije, to Tě posílí. V podstatě to bytostně nesnáším, ale ona je to pravda.

Bůh má s každým z nás plán a je možná dobře, že přesně neznáme cestu. Ono to může vypadat, že v podstatě nemusíme dělat nic, když už máme vše naplánováno. Člověk má svobodnou vůli a proto se může rozhodnout o způsobu svého života, své životní cesty. A zrovna tak může tuto cestu změnit, když se něco nepodaří. To je vlastně to krásné a zároveň děsivé, když si máme vybrat. Může nás přepadnout pochybnost – Rozhodnu se správně? Co když udělám chybu? Ale o tom život je, plný rozhodnutí, ať už dobrých nebo špatných. Rozhodnutí nám mohou přinést těžkosti, ale i bohatství, ze kterého budeme čerpat hodně dlouho. To je na tom to krásné. A o tom je život ve světle víry v Boha.

Pokud cítíme, že se musíme „nějak“ rozhodnout, pokud cítíme, že máme před sebou nějaké rozhodnutí, které s největší pravděpodobností ovlivní náš budoucí život, je dobré se zastavit. Nadechnout, počítat do tří, poradit se s dobrým přítelem, nechat si čas na rozmyšlenou. Zvážit si všechna pro a proti. Ale hlavně, můžeme čerpat naději, že ať se rozhodneme jak se rozhodneme, tak za námi stojí Bůh. Máme v nebi mocného přímluvce a bratra – Ježíše. A máme mocného pomocníka – Ducha Svatého, který si občas vane kam chce.

Stejně jako Luher vyzýval ke klidu a rozumu. Rozhodnutí se prostě nemá dělat pod tlakem. Ve chvíli kdy cítíme něco podobného, tak by v nás mělo blikat červené světélko a my bychom si měli říci – aha, tady vidím problém! Tady se mě někdo pokouší dotlačit do něčeho, kde se nebudu cítit komfortně a nebude to rozhodnutí moje, spíše toho kdo mne do toho tlačí.

Je nutné si také uvědomit, že pokušení se budou opakovat. To že nyní odoláme, neznamená, že příště neuděláme špatné rozhodnutí.

Opět mě napadl film Poslední pokušení Ježíš Krista. Kde se ďábel loučí s Ježíšem na poušti se slovy – Já tě jednou dostanu, ještě se setkáme. A potkají se když Ježíš umírá na kříži a ďábel, ve formě dítěte mu nabídne rychlé řešení, ale po nějaké době si Ježíš uvědomí, že to takto nemá být. Že se v tom rozhodnutí – nechat se sejmout z kříže – necítí dobře. A ďábel, nyní se už odhalil, mu sdělí – Já Ti říkal, že Tě dostanu, že se potkáme.

Neklesejme na mysli, když se nám něco nepodaří. Nejsme světci, ale jsme obyčejní lidé, s neobyčejně obyčejnými životy. Každý z nás si nese svůj jedinečný příběh a to je na tom to krásné. Každé naše rozhodování by mělo být provázeno myšlenkou, že za námi stojí Bůh, který nám dává svobodu, ale zároveň nás vede.

Bože, jsme slabí a chybující, ale snažíme se následovat Tvého Syna, který pro nás zemřel na kříži. Dej, ať si uvědomujeme své nedostatky, abychom mohli růst a mohli lépe chápat Tvoji vůli. Amen