Palmare Květná neděle

Pašije, vítání, sláva, ratolesti, hosana, Jeruzalém, Ježíš, očekávání, plášť, oslátko, odpověď a otázka

Evangelium Lukáš 19, 28b-40
Milé sestry, milí bratři,
dnešní neděle se nazývá Květná – Dominica in Palmis. Jedná se o připomínku, kdy lidé vítali Ježíše palmovými listy nebo ratolestmi při vjezdu do Jeruzaléma.
Příběh je plný krásných obrazů, nad kterými se pokusíme zamyslet. Je to také neděle kontrastů – na jedné straně radost, ale přichází smutek, protože Ježíš už ví, jak se tento týden zakončí. Můžeme se také na to dívat jako na jásot, ale na konci týdne je ticho. Nyní jej vítají, ale ti samí lidé jej budou za nedlouho hanět a nadávat.
Ježíš vyzve své učedníky, aby se vydali do vesnice a přišli s oslátkem. Můžeme si říct, že když je to prorok a židovský král, tedy vysoce postavený muž. Proč se zahazuje s tak obyčejným zvířetem, jako je osel? Proč si nevezme koně nebo velblouda, což jsou zvířata, která jsou přeci jenom reprezentativnější? Je to stejné jako se životem, jako s lidmi, které potkáváme. Když se díváme kolem sebe na televizi, na internet, všude vidíme jásající lidi, kteří nám předvádějí jak je krásně na světě. A přitom, možná ve stínu, stojí obyčejní skromní lidé. Leckdy mají kolikrát bohatší život, než ti, co jsou vidět. Kolikrát se nám stane, že na první pohled zdánlivě obyčejné gesto přinese více užitku než to, co se třpytí. V dětství jsme přijímali spoustu situací automaticky, když se rodiče starali, abychom měli to nejlepší. Nepociťovali jsme újmu. A možná za cenu, že si rodiče museli něco odepřít, aby se dítě mělo dobře. Stačí zdánlivě malý čin, jako je pohlazení, úsměv a říct někomu: „Jsi super. Mám Tě rád.“ A v tu chvíli se cítíme jako králové na vrcholu světa. Slunce najednou začne jasněji svítit a můžeme si říct, že ten déšť není až zas tak špatný.
A Ježíš se tímto vydává na cestu, o které ví, jak skončí. Jak to máme my, když se vydáme na cestu? Důvěřujeme Bohu, že nás dovede tam kam má? A máme odvahu konat věci, které jsou možná trochu nepopulární, ale jsou důležité? Možná zdánlivě obyčejné, ale přinášejí dobro mezi lidi. Zkusme si občas něco odříct. Udělat něco pro druhého. Ne proto, abychom se viděli někde v popředí, ale proto, že to je dobré. Proto, že to je možná obyčejná věc, ale přinese úsměv.
Na Jeho vjezd do Jeruzaléma se můžeme dívat i jako předlohu k životu. Když se narodí malý človíček, tak jej všichni vítají, hýčkají. Provolávají slávu a přejí jenom to nejlepší. Jak člověk roste a rozkoukává se po světě, tak najednou zjišťuje, že není na světě všechno růžové. Přicházejí do cesty lidé, kteří se usmívají, ale jejich přístup je falešný. Mnohdy člověk slyší zraňující slova a pak potká někoho kdo udělá obyčejnou věc – podá roušku, aby si otřel slzy. A ten dotyčný to udělá jako Veronika – pokorné gesto, které vyjadřuje touhu pomoci, bez ohledu na řvoucí dav kolem sebe. V průběhu života potkáváme jak dobré, tak i lidi, kteří to s námi nemyslí upřímně. Ale každý z nich nám něco může předat, nějaké poselství, které si neseme v životě dál.
Život je plný zkoušek, ale stojí za to žít. Zastavme se ještě u jednoho obrazu. Lidé strhávají pláště ze svých ramen a pokládají jej na oslíka, aby se Ježíšovi lépe sedělo. V jiných příbězích ty pláště pokládají na zem. Plášť je něco co chrání svého nositele před nepřízní a nepohodou světa. A lidé, najednou, to co je chrání dávají pryč a předávají Ježíši. I dnes nosíme hodně plášťů, které nás chrání. Každá zkušenost, každá interakce mezi lidmi nám přidá jeden plát to našeho pláště, který nás halí. Někdy je to spíše k neužitku. Ochranný plášť nám to oslabí. Ale někdy to přinese sílu, ze které čerpáme a přečkáme, právě ty chvíle, které nás oslabují. Při každé modlitbě, bohoslužbě bychom měli tento pomyslný plášť odhodit. Předložit jej Ježíši a říct mu Pane, zde jsem takového jakého jsi mne stvořil. Jsme schopni tento plášť odhodit a odhalit své nitro? Jsme schopni odhodit to co nás halí, co nás chrání a vydat se všanc světu? Možná tím získáme ještě větší a lepší ochranu. Možná zjistíme, že to co jsme odhodili, byla chyba. Nicméně ať se děje co se děje, máme mocného ochránce, který stále bdí nad námi.
Celé dnešní vyprávění můžeme chápat jako výpověď o životě. Všímat si obyčejných věcí a nedat na pozlátko. Konat skutky, ne kvůli tomu, abychom byli vynášeni na piedestal, ale protože se to má. Šíří se tím dobro mezi lidmi. Dobrý skutek, kapka ke kapce. A je z toho mohutná řeka, která přináší závlahu do spálené pouště našich vztahů. Opět se vracíme k drobnému skutku, který otevírá srdce – stačí úsměv, poděkování. Bezelstné gesto radosti.
Pane, děkujeme Ti, že nám ukazuješ cestu životem. Kéž čerpáme sílu z Tvé věrnosti a odvahy. Dokážeme rozdávat radost a máme oči otevřené, protože správně věci vidíme srdcem. Amen