Oculi třetí postní neděle

Bůh, oči, naděje, pokání, výzva, svobodná vůle, rozhodnutí, žízeň, voda, hříšník, trest, naděje, Ježíš

Evangelium: Lukáš 13, 1-9

Milé sestry, milí bratři
Dnešní třetí neděle se nazývá Oculi – dle začátku žalmu: „Stále upírám své oči k Hospodinu…“ V lidovém pojetí se nazývá kýchavá – když tuto neděli třikrát kýchnete po sobě, budete celý rok zdraví. Ale další verze praví, že lidé se kýchání báli, protože to údajně zapříčinilo rozšíření moru. Proto kýchání lidé považovali za nebezpečné.
Příběh, který dnes slyšíme, je poměrně silným voláním po pokání a výzvou k tomu, abychom si uvědomili, jaký máme vztah s Bohem. Bůh nám dal svobodnou vůli a v podstatě si můžeme dělat, co chceme. A zároveň má s námi nekonečnou trpělivost. Stále nad námi bdí, stále nás má v srdci. Neustále nám dává najevo svou lásku a otevřenou náruč.
Líbí se mi i úvodní text z Izaijáše, který začíná slovy: „Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá.“ Krásně to souvisí s celým příběhem, s celou postní dobou. Je to výzva, abychom se zaměřili na to, co je podstatné. Proč se zajímáme o nepodstatné věci, které nám v první chvíli přijdou jako ten nejlepší nápad? Jak to, že vidíme pozlátko a nevidíme ten marast za tím? Říká se, že chybami se člověk učí. Někdy je zapotřebí padnout na ústa, spadnout do té temné propasti, abychom si vážili dobrých věcí, situací, které nás potkají.
Také se říká, že Bůh se postará, svěřte se do jeho vůle a on se postará. Vždy jsem si představoval, ve svých dětinských představách, že mi pošle peníze (třeba vyhraju ve Sportce) a bude po starostech. Jak jsem se mýlil a stále se o tom přesvědčuji. Když člověk opravdu potřebuje pomoci, když opravdu padne na kolena, tak se vždy objeví řešení. Někdo to může nazývat zázrak, někdo náhoda a možná někdo Boží zásah. Věřím, že tak, jak se chováte vůči svému okolí, tak to dostanete zpátky.
V příběhu je několikrát zmínka, jestli ti co zemřeli a trpěli, byli větší hříšníci než ostatní. Když člověk prožije nějakou tragédii, těžkost, tak to neznamená trest za jeho hřích. Není možné se porovnávat s ostatními a říkat si oni jsou větší hříšníci než já. Není možné hledat chyby na ostatních a nevidět trám ve svém oku. Vždy je zapotřebí se podívat na sebe, jak žiji. Jak se chovám. Není to tak, že konám dobro jenom naoko, aby lidé viděli jak jsem dobrý, ale nemyslím to vážně? Když mluvím, tak mluvím jenom ústy, ale v srdci smýšlím jinak? Není nutné se dívat po svém okolí a přemýšlet zda jsem lepší než ostatní. Otázka by mohla znít co udělám, aby lidé okolo mne byli lepší.
V době postní máme jedinečnou možnost přemýšlet co udělat, jak se chovat, jak ukázat, že existuje lepší cesta životem. Pojďme se zastavit a být sami se sebou. Co kdybychom přemýšleli jak prospět svému okolí. Svému společenství, kde žijeme. Bůh má s námi nekonečnou trpělivost a všechny ty karamboly si způsobujeme sami. Možná máme strach z nepřijetí, možná máme strach, co nám řekne okolí. Ale klademe si někdy otázku co na to řekne Bůh? Jak obstojíme sami před sebou?
Moje nejlepší kamarádka mi kdysi řekla, že nejtěžší je zůstat sám se sebou. Tenkrát to myslela tak, že kdybych si nenašel nikoho, s kým budu šťastný, s kým budu žít. Ale je v tom i něco jiného. Když je člověk sám se sebou, skutečně o samotě, tak se hlavně začnou honit myšlenky a člověk přemýšlí o sobě. V mysli se začnou objevovat a vynořovat věci, které jsou zasuté. Tak je to v pořádku, protože to co je očím skryté, je důležité a patří to k nám. Patří to k životu. Nesmí nás to pohlit, abychom se v tom neutopili. Někdy stačí prostá věc – přijmout skutečnost. Stejně jako nás Bůh přijímá ve své nekonečné dobrotě a lásce. Neřeší co jak proč jsme provedli. Ale ukazuje nám, že existuje cesta přijetí, bezpodmínečné přijetí v náručí Boha. Díky oběti jeho Syna stále existuje naděje. I když se nám občas zdá, že slunce nesvítí. Ale i v nejhlubší noci jsou vidět hvězdy. Vždy je vidět, alespoň jiskřička, záblesk naděje. Světélko, které je sice skromné, ale i jedna jiskra může založit obrovský požár.
Pojďme tedy v této postní době hledat drobnosti, které nás posunou zpět. Které nám zažehnou požár v našich srdcí. A díky tomu můžeme svítit, ukazovat lidem, že víra v Boha není slepá. Ale krásné a úžasné dobrodružství. Co kdybychom také prožili den bez porovnání – tedy přemýšlení kdo je větší hříšník, ale byli sami se sebou, tady a teď. Udělali i něco konkrétního, konkrétní skutek, který nás přiblíží Bohu. Stačí drobnost – úsměv, podání ruky, přijmout, že omyl může být na naší straně.
Pane, děkujeme Ti za možnost si připomenout, že jsme nedokonalí. Ať si stále uvědomujeme, že od nás neodvracíš zrak. Ať máme stále na mysli, že skrze Tebe je cesta k věčnosti. Amen