Neděle po Svatém Duchu 18

naděje, bezstarostnost, víra, prostě věřit, dětská víra, pohádky, důvěra, rodiče, Jan, porovnání, jiný pohled na svět, stejný základ

Evangelium: Jan 6, 26-35

Milé sestry, milí bratři,

v posledních týdnech jsme poměrně často četli evangelium podle Marka a nyní už podruhé čteme evangelium podle Jana. Možná jste si nevšimli rozdílů, ale byť oba podávají svědectví o tomtéž, každý má svůj úhel pohledu. Markovo evangelium bylo primárně určeno pohanům, což je krásně vidět na některých jeho pasážích, kdy vysvětluje židovskou víru. Janovo evangelium je jiné, plné symboliky. A zároveň jde o apokalyptický text. Vznikalo v době, kdy se očekával brzký druhý příchod Krista – parusie. Líbí se mi, že každý úhel pohledu je jedinečný, a přitom se v podstatném shodují – v poselství o Ježíši Kristu. Je to krásný příklad pro nás křesťany – díváme se na víru svým pohledem, ale to, co je pro naši církev důležité, nás spojuje vjedno –jeden Bůh, jeden Spasitel, jeden Duch.

Dnešní symboliku textu vidím v tom, že Ježíš na začátku říká, že jej lidé nehledali kvůli „pozemskému“ pokrmu, ale kvůli pokrmu, který přináší věčnost. Naráží tím na fakt, že lidé šli za ním, protože viděli zázračné rozmnožení chlebů a nasytili se.

Myslím si, že lidem je jednodušší uvěřit, když něco vidí, něco si mohou „osahat“, ale aby věřili, prostě věřili, to jsme asi ztratili v dětství. Když jsem byl malý, tak nám se sestrami vyprávěl taťka příběhy, které si vymýšlel a my je hltali. Nejvíce se nám líbil příběh, jak kocour Mikeš zavařoval myši pod víčka Omnia, aby je měl schované na zimu. Ale pozor, musela být ta červená, protože pod ně se dávalo maso. My jsme měli vykulené oči a říkali si, jak to ten kocour dokáže. A jak jsme rostli, tak nám nepřišlo divné, že by naše kočky nezavařovaly myši, protože jsme pochopili, že je to jenom fantazie. Ztratili jsem tu dětskou bezelstnost.

S vírou by to mělo být podobné. Prostě věřit, bez důkazů. Nepotřebujeme důkaz, ale potřebujeme cítit, že nás někdo má rád, že je tady pro nás, že stojí vedle nás a pomáhá nám. Když máme otevřená srdce, tak to přichází samo, bez nutnosti osahat si víru, bez důkazů. Prostě to tak je. Věřím, že díky uvědomění si tohoto pocitu, odevzdání se tomuto pocitu, dojdeme k naprostému dokonalému klidu, tam uvnitř, v srdci. Toto propojení nám dokáže poskytnout jenom víra, že Ježíš je náš bratr, naše opora.

Vyprávění končí odkazem na Starý zákon, kdy lidé putovali pouští. Prostřednictvím modlitby dokázal Mojžíš nasytit davy na poušti, a to manou, kterou sesílal Bůh. Ježíš dokáže nasytit naše duše také, díky tomu, že k němu budeme přistupovat s otevřenou myslí a pokorou v srdci. Jak pravil: „Já jsem chléb života, kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nikdy nebude žíznit.“ Tedy pokud jej pustíme do svého srdce, nemůže se nám nic zlého stát. A pokud by se nám cokoli stalo, můžeme se na něj kdykoli obrátit s důvěrou, že nás vyslechne, že nás podpoří, ať se děje, co se děje.

Chvíli jsem také působil na křesťanské lince důvěry a vyslechl nespočet příběhů o tom, jak lidé řešili své problémy se svými duchovními, ale ti byli příliš zahleděni do sebe a vyhnali je od sebe. V takových chvílích si připomínám jiná Ježíšova slova, které budu parafrázovat: Kdo jsem já, abych soudil…

Pane stůj vždy při nás. Ať najdeme opět tu dětskou bezstarostnost, kdy prostě věříme a nepotřebujeme důkazy. Dej nám sílu a moudrost prostřednictvím Ducha Svatého, abychom uvěřili, prostě uvěřili. Nehledali si výmluvy, proč nevěřit, nehledali skulinky, jak to obejít – prostě věřit. Být tady a teď, s Tebou v srdci. Věřím, že budeš shovívavý i k našim pokleskům, vždyť sám jsi okusil život na Zemi. Buď nám bratrem, Duchu Svatý, buď nám přímluvcem. Bože, buď nám milujícím otcem. Amen