Neděle po Svatém Duchu - 17 v mezidobí

rozmnožení chlebů, zázrak, dvanáct košů, podsouvání myšlenek, modlitba, konteplace, odevzdání, být sám, ne má, ale tvá vůle se staň

NEDĚLE PO SVATÉM DUCHU (17. V MEZIDOBÍ)

Evangelium Jan 6, 1-15

Milé sestry, milí bratři,

minulý týden jsem říkal, že mi v evangeliu něco chybí – příběh o rozmnožení chlebů. Ježíš a učedníci nasytili dav přihlížejících. Dnes tento příběh slyšíme vyprávět od Jana. Trochu z jiného úhlu pohledu.

Filip, jeden z učedníků, se Ježíše ptal, co mají dělat. Ale Ježíš už dávno věděl, co chce udělat. Nemáme to někdy taky tak, když se modlíme? Prosíme Pána Boha „o něco“, ale vlastně říkáme, že to chceme tak a tak. Podsouváme mu svou vůli. Sice říkáme „svěřujeme se ti, Bože do tvých rukou“, ale v podstatě si přejeme, aby se to splnilo podle našeho přání. A když se to stane jinak, tak naříkáme, že nás Bůh nemá rád, že nesplnil to, co jsme chtěli a jak jsme to chtěli. Modlitba není jako studna přání, kdy vhodíme minci a ono se to splní. Odevzdání se Bohu, plně do jeho rukou, to je cílem křesťanského života. K největší dokonalosti to dovedl Ježíš, když umíral na kříži: „Ne má, ale tvá vůle se staň.“

Když se vrátíme k příběhu o rozmnožení chlebů – další učedník upozornil na chlapce, který sebou měl zásoby, ale to stačilo maximálně pro jednu rodinu. Ale Ježíš klidně odpovídá: „Posaďte se.“ Poté vzal do rukou chléb a rybu, požehnal jim a rozdával. A ejhle, dostalo se na všechny. Je to jako s vírou. Když se opravdu odevzdáme do Božích rukou a svěříme mu svůj život – „Ne má vůle, ale tvá vůle se staň“ – tak se nemůže stát nic špatného. S každým z nás má Bůh svůj záměr, kterému ne vždy zcela rozumíme, ale tehdy se ukáže, jestli konáme s vírou v srdci, nebo jestli mu podsouváme svoji vůli – já chci, aby se to stalo tak a tak.

Považuji se za člověka, který má rád vše připravené a cestu naplánovanou. A když něco nedopadne, tak mám raději v zásobě další, jinou cestu. Stále se učím – budu to řešit, až to nastane. A ne vždy ovlivním, co se stane.

Nedávno mi někdo položil otázku, zda bych něco ve svém životě změnil. Vlastně nevím, jestli bych něco změnil, protože pokud ano, tak nevím, jestli bych potom byl takový člověk, jaký jsem teď. Možná bych byl lepší, možná horší. Ale odevzdání se do Božích rukou, to je to nejlepší, co mě mohlo potkat. I když se s tím stále peru.

Apoštolové po jídle ještě sebrali dvanáct košů, aby ani drobek nepřišel nazmar. Dvanáct košů jako dvanáct apoštolů. Ježíš vybral dvanáct apoštolů, aby nepřišlo nazmar ani jedno z jeho slov, jeho myšlenek. Dal jim svou duchovní sílu, aby se šířily do celého světa, aby apoštolové předávali jeho učení. Po zázraku rozmnožení chlebů a ryb přišel další zázrak – rozmnožení slov, která jeho učedníci roznesli do celého světa.

Lidé, kteří viděli tento zázrak, volali, že Ježíš je „opravdu ten Prorok, který má přijít na svět“. Ale on se stáhl do ústraní a odešel na horu sám. Hora nebo kopec byl v té době symbolické místo, kde se člověk modlil k Bohu, kde mu byl blíže. Stejně jako my, když cítíme, že je toho na nás hodně, tak můžeme odejít do ticha nějaké sakrální stavby, abychom odevzdali své myšlenky Bohu. Takové místo nás vybízí, abychom se mu odevzdali s důvěrou a opět pronesli: „Ne má, ale tvá vůle se staň.“

Bože, ať se mnou zamýšlíš cokoli, vím, že tak je to v mém zájmu. Ne má, ale tvá vůle se staň – odevzdávám své myšlenky, své skutky, své srdce do tvých rukou. Pošli mě, Bože, do světa, abych naplnil tvou vůli, tvé přikázání. Buď mi vždy po boku, abych se mohl opřít, abys byl moje mocná zbraň – jako Mojžíš použil svou hůl k rozdělení moře. Abych dokázal z nepravděpodobné situace vytěžit vše k tvé slávě. Ne má, ale tvá vůle se staň. Amen.