Napřimujte cesty

Cesty, propasti, zasypavat, napřimovat, setkávat se, pokora a bázeň, Bůh, Ježíš, odpuštění hříchů, lítost

Evangelium: Lukáš 3, 1-6

Milé sestry, milí bratři,

dnešní příběh začíná upřesněním historického rámce, tedy upřesněním toho, v jaké době se příběh odehrává a ta jakých okolností.
Je dobré se podívat do minulosti, uvědomit si za jakých okolností se určité situace odehrály a vzít si z nich příklad. Není vždy zlato co se třpytí, diamant co se blýská… Je snadné odsoudit, že my bychom reagovali jinak, že jsme se měli rozhodnout jinak nebo ti jiní se měli rozhodnout jinak. Ale je také dobré si uvědomit, že žijeme tady a teď, pokud bychom se mohli rozhodnout s tím, co známe dnes, tak bychom určitě spoustu věcí udělali jinak! O tom ten život je – tedy prožít si jej tady a teď a zároveň se z toho poučit. Vzít si z toho příklad a jít dál. Nepadnout na kolena, ale jít dál. Vzejít z toho marastu, ve kterém se hrabeme, vzít si z něho to dobré, co nás posílí a to špatné v tom marastu nechat. Můžeme nabídnout pomocnou ruku, ale ono v tom bahýnku je někdy tak dobře. Teplo, pohodlně a nechce se nám překonávat překážky. Ale copak chceme žít celý život v područí? Klepat se strachy? Ne, jít dál s hlavou vztyčenou a se svou vírou v srdci.
Jan Křtitel v příběhu říká, že je zapotřebí připravit cestu Páně. Tedy neohlížet se na minulost, ale žít tady a teď. Napřimovat křivolaké cesty života. Zasypávat propasti mezi námi. Dívat se dopředu a vyhlížet Ježíše.
Ono to vypadá jako moc spirituální, jako moc vzdálené od života. Že se budeme jenom modlit, že budeme žít „jenom“ duchovně a přitom se nebudeme ohlížet na život kolem sebe. I mniši a řádové sestry, kteří žijí ve svých klášterech, jsou součástí komunity, i když žijí za vysokými zdmi klášterů. I oni žijí každodenní životy, ve kterých musí řešit své situace. Každý z nás žije ve svém malém společenství a stýká se spoustou lidí a zažívá různé interakce. A co když je ono napřimování cest výzva k tomu, abychom urovnali spory ve svém malém společenství? Co když je zasypání propastí o tom, abychom se usmířili se svým nejlepším kamarádem, se svou rodinou se kterou se už x-let nebavím? Dokáži si představit situace, že to možná někdy nejde. Můžeme však odpustit a potom si s tím dotyčným už nemáme co sdělit. I to je možné a je to normální. Životní cesty jsou opravdu křivolaké a některé cesty možná nepůjde narovnat. Ale co kdybychom dokázali alespoň tu cestu vyložit bílými kamínky, po kterých se nám lépe půjde? Co kdybychom kolem té křivolaké cesty vysázeli stromy, které nám budou na tu naši cestu životem stínit a bude se nám díky tomu lépe šlapat do různých otáček života? A jak na to?
Není jednoznačná odpověď a dozvíme se ji až na konci. Až jednou přijdeme před Boží soud, ohlédneme se a řekneme si – wau, to všechno mám za sebou? To všechno jsem vykonal? Teď se nám zdá spoustu věcí jako samozřejmost. Ale každý náš čin je důsledkem činů a rozhodnutí, které jsme učinili v minulosti. Nesmíme zapomínat, že máme svobodnou vůli, tudíž vše, co děláme, je z našeho rozhodnutí. Bůh nás může postrčit, může nám prostřednictvím Ducha Svatého ukázat cestu. Může nám ukázat směr, ale jestli půjdeme rovnou dlážděnou cestou nebo si zvolíme svoji cestu, kterou si vybudujeme, byť za cenu karambolů, pádů a chyb, záleží už jenom na nás.
Každý tvor uzří spásu od Boha. Každý tvor má svoji cenu, svoji cestu, svůj jedinečný úkol. A to je na tom to úžasné, že máme před sebou tolik možností, tolik cest a záleží jenom a jenom na nás, jakou cestou půjdeme. Co všechno vykonáme, z jakých chyb se poučíme, je jenom v naší moci. Člověk je tvor slabý a potřebuje pomoci, potřebuje postrčit. Sílu na to to vše přijmout, překonat získáme díky osobnímu vztahu s Bohem. Ponořit se do svého srdce, najít ten prapůvodní pramen lidského bytí, lidské síly a čerpat z něj. Bůh zde vždy byl, je a bude. Dnes slavíme druhou neděli adventní a za nedlouho se uskuteční zázrak stvoření – narození malého dítěte, které je už nyní předurčeno k velikým věcem. V průběhu adventní doby si připomínáme cestu, kterou musí On – ono dítě vykonat. A my máme to privilegium být u toho. Amen

Bože, děkujeme Ti za dar životní cesty, kterou nám dáváš. Víme, že občas pořádně brlbeme, ale zároveň v srdcích nosíme naději a sílu, že Ty stojíš při nás a můžeme se na Tebe s důvěrou kdykoli obrátit.