Naděje, když nechápeme co se děje

Naděje, kopec, hora, výstup, sestup, pláň, Bůh, Ježíš, pochopení, dívat se kolem, malé věci, uzdravení

Evangelium: Lukáš 9, 28-36 (37-43a)
Milé sestry, milí bratři,
dnešní příběh nás uvádí pomalu do velikonoční doby. Zároveň je to příběh o tom, jak je Ježíš proměněn, tak se na to pojďme podívat.
Na začátku příběhu Ježíš a jeho tři učedníci vystoupí na horu, aby se modlili. V té době bylo běžné, že když se chtěl člověk přiblížit Bohu, vystoupal na horu, na kopec, aby byl prostě blíže k nebi. Upřímně, ani se tomu nedivím, protože když dnes se vyškrábeme na nějaký vysoký kopec a rozhlédneme se po krajině, tak leckdy zůstaneme stát v němém úžasu nad tou krásnou krajinou. Můžeme se na to dívat i tak, že se celý život snažíme přiblížit k Bohu, že se škrábeme a snažíme se vyšplhat co nejvýše, abychom cítili teplo a slunce na našich tvářích, aby nás osvítila jeho milost. Šplhání nahoru si můžeme představit i jako překonání různých překážek v našem životě. Také to máte asi tak, že když překonáte něco těžkého v životě a ohlédnete se zpět, tak si řeknete: Wau, to jsem dokázal? To mám za sebou? Dojde k proměně, naše hranice se posunou dále a my najednou o sobě zjistíme co vše dokážeme.
Na hoře, když se Ježíšovi učedníci probudili, uviděli postavy, ale nerozuměli tomu. Možná to máme podobně. Když se prožíváme něco těžkého – šplháme se na horu – a zastavíme se na odpočinek, na nadechnutí, tak leckdy nerozumíme tomu co vidíme, co prožíváme, ale pochopíme to později. Stejně jako učedníci – nerozuměli a proto o tom raději nemluvili. Stejně jako učedníci, i my dostáváme za vyučenou, protože když jsme nahoře, je nám dobře a Bohu důvěřujeme. Sejdeme na rovinu a naše víra dostane na frak.
A Bůh promluvil a přihlásil se k Ježíši a označil jej za svého vyvoleného Syna, kterého máme poslouchat. Nestává se nám, že leckdy slyšíme dobré rady, ale říkáme si – kašleme na to, to zvládnu a udělám to dle svého? Já občas ano. V dětství to bylo určitě častější, kdy jsem si myslel, že všichni okolo mne kecají a já jsem ten nejmoudřejší. Co bych si ušetřil trápení, kdybych ty rady poslouchal. Ale jsem přesvědčen, že pokud člověk přijme ponaučení a poučí se ze svých chyb, tak to má cenu. Více si váží toho co umí, toho co ve svém životě dokázal. Spokojme se i s malými věcmi. Nemusíme hned lámat skály, ono leckdy stačí pohnout kamínkem a třeba se spustí lavina, která změní svět!
Stejně jako zmizel Mojžíš a Eliáš, tak i do našeho života přicházejí lidé a odcházejí. Leckdy se mihnou a zanechají sotva znatelnou stopu v písku času. A nebo jej převrátí naruby. Nemusíme chápat proč se děje se se děje, ale ukazuje nám to, že Bůh stojí za námi, že s námi jedná v našem nejlepším zájmu, i když nám to v tu chvíli nepřipadá.
Cesta životem v podání křesťanské víry, je cesta modlitby – ta se odehrává v našich hlavách, srdcích, dalo by se říct, že na hoře a cesta skutků – ta se odehrává na rovině, tedy v našich životech, které leckdy umí být pěkně hrbolaté a křivolaké.
Na závěr příběhu se odehrává krásné ponaučení, že máme důvěřovat Ježíši. Jeho učedníci si neporadili s chlapcem, který byl posedlý zlým duchem a Ježíš se rozčílil slovy – jak ještě dlouho se mám s vámi zlobit a snášet? Toto nám může ukazovat, že když nedůvěřujeme, když neposloucháme moudrá slova, která k nám promlouvají prostřednictvím Ježíšových slov, tak se nám špatně povede. Možná to může vést k tomu, že nebudeme umět uzdravovat ostatní. Nikdo po nás nechce, abychom vyháněli zlé démony či konali takto mocné skutky. Ale uzdravuje i třeba úsměv, drobná pomoc, že budeme na sebe hodní. Sice Ježíš, v jiné části příběhu mluví o tom, že bychom měli nastavit druhou tvář, když nás udeří. Vidím v tom spíše apel, že máme mít trpělivost a nemáme být takříkajíc startovací, když se nám něco nelíbí, když není něco podle našeho gusta. Ale není možné být takto trpělivý donekonečna. Je dobře, když pomáháme, když konáme dobré skutky, ale je také zapotřebí myslet na sebe. Kde má člověk brát, když se rozdá? Každý z nás musí načerpat sílu, aby mohl dávat. Každý z nás musí vydělat peníze, aby mohl, to co nepotřebuje, darovat potřebným, na dobrou věc. Je tedy důležité najít balanc mezi konáním dobra a myšlením na sebe.
Co bychom si z dnešního příběhu mohli odnést? Napadá mne jedno slovo – důvěra. Ať se stane co se stane, až se škrábeme na sebevětší kopec, až se hrabeme v sebevětším problému, tak zkusme v sobě najít tu jiskru naděje, že Bůh je na naší straně, že nám pomůže. Když budeme cítit pochybnosti, zkusme si připomenout, že Bůh je s námi, i když jej nevidíme, ale je tam!!!
Pane, víš, že leckdy nedbáme Tvých rad a že se snažíme dělat věci po svém. Dej nám moudrost, abychom dokázali rozeznat moudré náznaky Tvých rad, tvé pomoci v našem okolí. A prosíme Tě o trpělivost, abys nám stále zachoval přízeň. Amen