Naděje a znameni

Advent, příchod, parusie, znamení, příprava, naděje, ticho v srdci, modlitba srdcem, světlo, být sám se sebou

Evangelium: Lukáš 21, 25-36
Milé sestry, milí bratři,
dnešní příběh je plný obrazů, které mohou nahnat strach. Ne nadarmo se ale říká, že nejhorší smrt je z vyděšení. Pojďme se podívat co to může znamenat pro nás, pro celý svět.
Ono to vše souvisí s příchodem Ježíše při parusii – tedy druhém příchodu – a přitom za čtyři týdny zde budeme mít jeho příchod v podobě dítěte.
Znamení na nebi ve formě zatmění, padající hvězda, letící kometa v minulosti… tyto věci mnohdy představovaly obrazy něčeho špatného. Údajně se tyto jevy objevovaly před začátkem války nebo jinou katastrofou. Lidé si tedy jevy na nebi vysvětlovali jako varování, že přichází nějaký předěl. A ještě k tomu varování, že se mocnosti pekelné zachvějí a přitom po celém světě zažíváme mnohá zemětřesení. Není to už ono? Není to tedy znamení, že konec světa je blízko? Když jsem poprvé zažil zatmění slunce, bylo opravdu zvláštní, jak se v pravé poledne udělala tma, ochladilo se a atmosféra zhoustla. Ale najednou tma zmizela, slunce opět začalo svítit a vše zlé jako by bylo pryč.
Ano, i Ježíš přijde ve své slávě a bude přicházet se zástupy andělů po svém boku. Tyto texty vznikaly v době, kdy panovalo všeobecné přesvědčení, že konec světa je blízko. Ale co je blízko? A od té doby uplynulo přes dva tisíce let. Možná je v Božím plánu dva tisíce let jako hození kamenem do vody – udělá to vlny, ale brzy je klid. Udeří bouřka, ale vždy skončí, vyjde posléze sluníčko a je klid.
Myslím si, že tento text je připomínkou, či spíše varováním, že nevíme dne ani hodiny. Tedy nikdy nevíme, kdy tato situace nastane. Proto v tom spíše vidím výzvu, abychom byli bdělí. Abychom se nedostali do situace, kdy si řekneme – vše je v pořádku, to ještě není konec, však dostaneme šanci to ještě napravit. Ale co když ne? V mojí práci v hospici vidím, jak je čas relativní, jak se situace mění z hodiny na hodinu, z minuty na minutu a opravdu není čas nazbyt. Co můžeme udělat dnes, nenechávejme na zítra.
V druhé části příběhu je krásné přirovnání o tom, že když viděli lidé zelenat fíkovník, věděli, že přijde jaro. Jako i my, když vidíme zelenat se trávu. Objeví se sněženky, medvědí česnek, víme, že je jaro, že přijde nový život. Ale ono to může přijít i nečekaně. Ježíš se narodil uprostřed zimního období. Takže čekejme nečekané.
Nemáme se strachovat o živobytí. Ale je to spíše varování, zvednutý prst, abychom nehromadili nepotřebné věci. Slyšíme ze všech stran reklamy a přesvědčování, že potřebujeme koupit pro naše blízké to a to. Že musíme mít doma to a to. Že musíme nakoupit takové a takové potraviny, bez kterých Vánoce nebudou dostatečně in. Ano, uznávám bez majonézy by bramborový salát nebyl dostatečně dobrý. Ale kde je vztah v rámci rodin? Nemělo by to být o tom, že se potkáme se svými blízkými? Že si uděláme dostatek času na naše blízké?
Celý text nás tedy vybízí, abychom měli otevřené srdce, otevřenou mysl. Je zapotřebí, abychom se dívali kolem sebe a obdivovali celistvou krásu Božího stvoření. Budovat si kruh svého společenství ať už ve svém nejbližším okolí, nebo širším okruhu sousedů, přátel. V okruhu svého křesťanského společenství. Mluvme, ale i s Bohem. Když nevíme, co bychom sdělili, pokud nenacházíme slova, která by vystihovala naše myšlenky, zkusme se ponořit do svého srdce a objevme sílu ticha. Být zticha, být sám se sebou a s Bohem ve svém srdci.
Bože, dej nám moudrost, abychom dokázali správně rozeznat znamení, které nám posíláš do cesty. Dej, ať správně rozeznáme to co je moudré, co je správné. Duchu Svatý, buď naším průvodcem, abychom šli správnou cestou, která nás dovede k Ježíši Kristu. Amen