Modlitba a vztah

Otče náš, modlitba, vztah, Otec, rodina, Ježíš, ticho, růst, ticho v srdci, nouze, chleba, odpuštění

Evangelium: Lukáš 11, 1-13
Milé sestry, milí bratři,
v dnešním příběhu slyšíme jinou verzi vzniku modlitby Otče náš. Zde je modlitba kratší, ale to podstatné zůstává. Tak se na to pojďme podívat.
Jsme uvedeni do situace, když je Ježíš pohroužen do modlitby a učedníci jej prosí, aby je to naučil. Aby uměli to, co umí on. Jedná se o vztah rodiče a dítěte. Když dítě vidí, jak se rodič chová, jak jedná, tak se chce chovat také tak. Každý rodič by měl dávat dobrý příklad. Na druhou stranu, i ze špatného příkladu se můžeme poučit a naučíme se, že se tak nejedná, nechová. Člověk je tvor slabý a rád poukazuje na chyby ostatních, ale svoje pochybení nevidí.
Začátek modlitby je důvěrné oslovení – Otče. Tím se ukazuje důvěrný a blízký vztah s Bohem. Při modlitbě mohu oslovit toho nejvyššího, jako v rámci rodiny. Dále mu prokazuji úctu tím, že zmiňuji, že jeho jméno posvěcuje. Ve chvíli kdy vyslovím Otče/Bože, už v tu chvíli dávám najevo, že jej uctívám a přiznávám mu svatost. Proto bychom si měli dávat pozor, když jeho jméno voláme nadarmo. Přiznávám – i já s tím mám problém. V takových chvílích vlastně oslovujeme Boha, ale přitom myslíme na úplně něco jiného.
Dále prosíme o obživu – chléb náš vezdejší dávej nám den co den. Prosíme, aby na nás pamatoval. Abychom neměli nouzi. Neznamená to, že bychom k tomu měli přistupovat jako ke studni přání – kdy vhodíme minci, vyřkneme přání a čekáme, že se nám splní. Prosbou o chléb, říkám, že chceme být zabezpečeni, že máme naprostou důvěru v Boží vůli a ať se stane co se stane, On se postará.
Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme. Tím mu říkáme, že chceme být jako on. Když nám někdo ublíží, tak mu odpustíme. Když se proviníme proti Bohu, chceme, aby nám to také odpustil. Říkáme mu, že se každým takovým skutkem přibližujeme Jemu, k jeho Božské podstatě – bezvýhradné lásce, která nás provází celým životem.
V další části příběhu slyšíme o tom, že pokud něco potřebujeme, měli bychom být neodbytní. V dnešní mluvě bych řekl, že bychom měli být asertivní. Ne podlézaví, ne zákeřní, ale trvat na svém. Také Ježíš říká, že i když jsme zlí, pochybující, ale jsme schopni dělat i dobré skutky, tak jak by On se měl zachovat, když o něco prosíme my? Všeho se nám dostane a možná desetinásobně. Možná někdy nečekaně, v takové formě, že si říkáme – to není možné. A možná nám to dojde až později, jak to bylo myšleno.
Bůh nám nedá „jenom“ dary – něco hmotného, o co ho prosíme. Dá nám navíc ještě Ducha Svatého – tedy dá nám sám sebe.
Celý ten dnešní příběh je o nutnosti modlitby jako budování vztahu s Bohem. Já jsem ještě donedávna nechápal, jak se mohu modlit, když se nechci modlit slova modlitby, kterou vymyslel někdo jiný. Ale pokud se pohroužíme do svého nitra, kde se oprostíme od hluku světa. Jsme sami se sebou, v naprosté důvěře, samotě – tak je možné sdělit vlastními slovy co nás tíží. Jak jsem zmiňoval, donedávna jsem si neuvědomil, že i toto může být modlitba.
Každý z nás může svými slovy sdělit co má na srdci. Může sdělit i to co by si nahlas netroufl vyslovit. A o tom je důvěrný vztah s Bohem. Je to pouze mezi Ním a námi. Jako když důvěřujeme rodiči, že to s námi myslí jenom a jenom dobře. Bůh není lakomý, nezávidí a dává všem bez rozdílů, bez zásluh. Měří všem stejně. To jenom my si myslíme, že k někomu je spravedlivější než k jinému.
Hlavní myšlenka je o tom, že vytrvalost v modlitbě není na překážku, ale posiluje to důvěrný otcovský vztah s Bohem. Ukazujeme mu, že je pro nás důležitý, že na Něj stále myslíme. I když třeba vlastními slovy. Amen