Miluj své nepřátele - je to možné?

Ježíš, Horské kázání, miluj své nepřátele, šance, změna, důvěra, pomoc, úleva, útěcha, zamyšlení, návrat ke kořenům

Evangelium: Lukáš 6, 27-38
Milé sestry, milí bratři,
dnešní příběh z evangelia je pro mne asi jeden z nejobsáhlejších a nejprovokativnějších, protože je hodně hutný. Přemýšlím jak jej uchopit, aby to bylo pochopitelné, abych i já z toho našel nějaké poučení, východisko.
Tento příběh patří mezi tzv. Horské kázání nebo Kázání na hoře, které je uvedené u Matouše v rozšířenější verzi než u Lukáše. A navíc u Lukáše se toto kázání odehrává na rovině. Příběh je u něj totiž zahájen popisem toho, jak Ježíš sestoupil dolů a dav se shromáždil kolem něj. Lukáš se oproti Matoušovi zaměřuje v tomto příběhu na sociální otázky (např. soucit s trpícími, uvádí slovy běda kdo je bohatý apod.). Matouš se zaměřuje spíše na duchovní stránku.
Vraťme se ale k dnešnímu příběhu. Dalo by se říct, že vše co Ježíš říká, staví do opozitní role k tomu, co bylo do té doby standardem. V té době platilo „Oko za oko, zub za zub“ – tedy co ty uděláš mně, to já mám právo vyžadovat a udělat také a tím jsme vyrovnáni. Ježíš ale namísto toho přichází s radikální výzvou – Milujete své nepřátele. Toto se ukazuje jako jeden z nejsilnějších momentů ve chvílích, kdy je člověk opravdu potupen na nejvyšší míru a je degradován na to nejodpornější stvoření, zbaven svobodné vůle. Vzpomněl jsem si na příběh kněze Maxmiliána Kolbeho, který byl v roce 1941 zatčen a internován do Auschwitzu. Zde se nabídl dobrovolně místo jednoho muže, kterého náhodně nacisti určili, že bude popraven. Obětoval se místo něj, protože ten muž byl otcem od rodiny. Maxmilián Kolbe necítil nenávist k věznitelům, protože důvěřoval Bohu a svůj čin vykonal z čisté lásky k Ježíši Kristu. A věřím, že během války a podobných konfliktů je takových příběhů velké množství.
Co pro nás může znamenat v dnešní době – Miluj své nepřátelé? Nemusíme čekat, že nás někdo bude ohrožovat na životě nebo podobnou vyhrocenou situaci. Stačí se rozhlédnout po svém okolí a zjistíme, že máme třeba nesympatickou sousedku, která se pořád mračí a je na nás nepříjemná. Možná máme v práci nesympatického spolupracovníka, jenž se projevuje způsobem, kterým nám nejde pod nos. Při cestě po městě potkáme nějakého nešťastníka, který se projevuje tak, že okolí se raději dívá jinam. Pohádáme se v rodině a potom je tam dusná atmosféra. A to je přesně ono – slovo nepřítel může znamenat, že ten dotyčný je prostě protivný, možná je starý, možná je nemocný, možná prostě nemůže jinak. Ale pokud si to uvědomím, není moje povinnost k tomu zaujmout jiné stanovisko? Pokud já si uvědomím, že mi něco vadí, není to známka toho, že mám šanci s tím něco udělat? Co kdybychom se prostě na tu sousedku usmáli a nabídli jí pomoc, i když je taková, jaká je? Třeba nakonec zjistíme, že má za sebou těžký život, kdy jí nikdo nepomohl a ona zanevřela na své okolí. A díky našemu úsměvu, drobnostem, které můžeme udělat a nic nás nestojí, jí vrátíme důvěru v lidstvo. Nepřítel nemusí být někdo, kdo nám vědomě škodí, ale třeba jen člověk, který nám leze na nervy. Je možná také si dobré uvědomit, že za největšího zlouna míváme toho, kdo nám je prostě nesympatický. Není to potom ovšem problém spíše u nás?
A asi není nejhoršího nepřítele, než když neumíme vydržet sami se sebou. Kdysi mi jedna kamarádka řekla, že nejtěžší na životě je vydržet sám se sebou. Kohokoli mohu poslat pryč nebo odejdu sám. Ale co sám se sebou? Myslím si, že je to o smíření se stavem věci. Říct si v sobě, že akceptuji, že jsem jaký jsem. Ano, mohu se změnit a je to žádoucí, ale někdy to nejde. Ale nesmíme zabřednout v takovéto „bahníčko“, kde si budeme hovět, naříkat na to, jak je ten svět nespravedlivý a že nám všichni ubližují. Nejbližší pomoc je na konci naší ruky. A je ještě jedno místo, kde můžeme najít pomoc – v našem srdci, kde je náš bratr Ježíš. Ať se děje se děje, je stále s námi a důvěřuje nám. On nám ukazuje, že láska k nepřátelům je možná!
S tím mi tak trochu souzní další část – Nesuďte a nebudete souzeni. Během svého života jsem v bankovním prostředí, ale i v hospicu slyšel neuvěřitelné množství životních příběhů. Nechci říct, že by se mne to nedotýkalo, ale snažím se zachovávat neutralitu – tedy říkám si, že kdo jsem, abych soudil? Nepřísluší mi vynášet soud nad tím konkrétním člověkem, protože nevím co jej vedlo k tomu, aby se choval tak jak se chová. Také si občas říkám, že by mne nemuselo potkat v životě co mne potkalo, ale na druhou stranu byl bych takovým člověkem co jsem doposud? Možná to zní trochu jako sebemrskání, ale opravdu si myslím, že každá životní situace nás formuje, abychom byli lepšími lidmi a posouvá nás to v před.
Pane, nauč nás milovat nejen ty, kteří jsou nám sympatičtí, ale i ty, kteří nám připadají protivní. Pomoz nám přestat soudit druhé a vidět v nich to dobré. Ať v každém člověku objevujeme Tvou přítomnost. Amen